Chlapci v sukních

XVII.

Byl jsem z něj dost zmatený, když jsme se vrátili domů. Ani jeden z nás totiž vůbec nedefinoval, co tedy jsme. Přátelé? Spolubydlící? Pár? Nevypadal, že by se o tom chtěl bavit. Vlastně jsme se zbytek noci jen občasně líbali, než jsme usnuli.

„Domove, sladký domove!" zaburácel na byt, když se mu podařilo zmrzlýma rukama porazit zámek. Odešel pak k sobě do pokoje a mě nechal napospas myšlenkám a osobnímu zmatku, který byl po předchozích událostech nemalý.

Myslel jsem, že možná potřeboval trochu klidu, aby si to taky srovnal v hlavě, ale když se o půl hodiny později objevil v obýváku, na sobě měl další z holčičích kostýmů, opustily mě veškeré naděje, že by to vůbec někdy hodlal řešit.

„Rozhodl jsem se aktivně vžívat do role. Jak vypadám?"

„Jako transka," řekl jsem upřímně.

„S tím můžu žít. Ani nevíš, co dalo práce sehnat paruku, která by byla odstínem podobná mým vlasům. Protože když se podíváš pořádně, mají asi čtyři barvy. A dohromady je to taková... Jaká je. Nehodlám tě zatěžovat dalším přesným pojmenováním odstínu, neboj. Jsem lidumil!"

„Vážně si to cením, neboj se."

„Minule jsem tu měl kluka, který se mě snažil sbalit. Pak si uvědomil, že jsem to já a asi za dva dny už tu nebydlel. Heteráci," mávl rukou pohrdavě, zadíval se na sebe do odrazu v okně, poupravil si umělé vlasy a otočil se zpět ke mně.

„Jo, nechápu, jak tohle mohlo někoho vykolejit," poznamenal jsem ironicky.

„Že? Já taky ne! No ale ty jsi přítel, ode dneška mě můžeš oslovovat „Charlotto". A nebo prostě Charlie, že jo, to je stejné."

„Asi zůstanu u toho, na co jsem zvyklý."

„Pomůžeš mi zkoušet?" zeptal se.

„Neumím hrát," vyděsil jsem se.

„Já vím. Stačí, když budeš číst text a zbytek odpracuju já. Nebude to takový rozdíl proti tomu šaškovi, se kterým hraju."

„Tak... Později?"

„Klidně. Zítra máme zkoušku. Přísahám, jestli mi ještě jednou šlápne na nohu, vrazím mu tu botu do krku podpatkem napřed."

„Docela agresivní přístup."

„Mám po pedikůře," vysvětlil mi hned. „Nepatlal jsem se s tím hodinu proto, aby mi to ten slon během jedné zkoušky zas zničil."

„Myslel jsem, že se ti líbí," nadhodil jsem.

„Chlapci jsou jako květiny," řekl mi na to.

„Voní?"

„No kéž by," zasmál se. „Jel jsi někdy veřejnou dopravou? Ne. Je jich všude plno. Dokonce i těch hezkých. Pro jednoho se svět nezboří, hm?"

„Hádám, že ne. Stejně mě mrzí, že ti to nevyšlo."

„Matthew, žijeme spolu už asi čtyři měsíce nebo jak dlouho. Poznám, když lžeš," podíval se mi zpříma do očí a vychutnával si další malé vítězství.

„Fajn. Tak mě to nemrzí. Jsem rád."

„A víš, že já vlastně taky? A mimochodem. Ty voníš hezky," pokyvoval. „A líbáš daleko líp než on."

„Což by teoreticky mohlo znamenat, že by sis to rád zopakoval. Pokud to chápu správně."

„Teoreticky asi ano. Ale prakticky mi musíš dokázat, že jsi hoden stát se mým plnohodnotným partnerem. A to samozřejmě není vůbec jednoduchý úkol. Musíš prokázat, že jsi schopný se postarat o moje blaho, podržet mě v nejhorších chvílích, radovat se při mých úspěších a hlavně, teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu," vztyčil významně prst.

„A to je?" nedočkavě jsem vypálil otázku.

„Musím cítit, že mě máš rád. Takže mi udělej kakao," zasmál se.