Chlapci v sukních

XVI.

Několik našich postav se pohupovalo v rytmu hudby a sledovali jsme přes okna předvoj novoročních ohňostrojů nějakých aktivistů z okolí.

Charlie se o mě líně a unaveně opíral, zatímco žvatlal něco o tom, že je to hezký a že svět by měl být víc barevnej. Najednou ode mě odskočil.

„Barvy!" vyhrkl nahlas. „Až příště budeme něco secvičovat a dávat dohromady, musíme zapojit barvy. Vidíte? Je to úplně jasný. Beth, ty budeš blankytně modrá. Jessie, jsi karmínově červený. A ty trávově zelený."

„No na trávě něco bude!"

„A já..." pokračoval. „Jaký budu já?" hodil otázku do placu.

„Hm, lososový?" navrhl jsem ironicky.

„Hahahaha, vtipný. Nepokoušej mě, Matthew!" zavrčel s výhružně zdvihnutým ukazovákem, který zakmital ve vzduchu.

Věděl jsem, jakou barvu by rád slyšel. Než jsem to ale stihl říct, abych nevypadal moc nadšeně pro věc, respektive tedy hlavně pro něj, ozval se Connor.

„Levandulová," samolibě se usmál nad svým vítězstvím a neušlo mi, že po mně hodil očkem.

Takže jsme mezi sebou měli válku.

„Jo, jasně. Každej ví, že to je moje barva," zamluvil to Charlie rychle a napil se vína.

Během noci se mi ztratil někam do kuchyně a já vedl hovor s jeho spolužáky. Byli zábavní. Ale jinak než Charlie, ten byl dost specifický na to, aby ho někdo zvládl imitovat. A taky měl pohotovější humor. To jsem na něm obdivoval a měl dost rád.

Dostal jsem pak hlad, z čehož měli moji společníci ohromnou zábavu, to protože mi zakručelo v břiše tak hlasitě, že Beth, sedící pár metrů od nás v hrozně mimózním stavu, si myslela, že je bouřka.

Prošel jsem až do nejzadnější místnosti, kde byla kuchyně. Byla tam tma a slyšet byly jen dva tlumené hlasy. Netrvalo mi dlouho zjistit, že ten jeden byl Charlie a k mé nelibosti byl ten druhý Connor.

„Říkal jsem ti to už aspoň tisíckrát. To mezi námi kdysi byla chyba," zněl zoufale můj spolubydlící. Rozhodl jsem se chvíli vyčkat za dveřmi a poslouchat, i když se to nemělo. Doufal jsem, že mě žaludek nezradí a nezačne vrčet na celé kolo, ale trochu jsem si říkal, že potom, co jsem zrovna slyšel, se stáhl a ani už nebude chtít nic pojmout.

„Jak to můžeš vůbec říct?"

„Byl jsem sotva dospělej. Byl jsem na dně. Vykopli mě z domu a ty jsi toho prostě využil!"

„Měl jsem tě rád. A pořád mám!"

„Kdybys mě měl rád, necháš mě už být. Myslíš si, že je mi příjemný, když na mě pořád zíráš jak na něco, co bys nejradši ulovil, když na mě neustále saháš, i když to nechci? Říkám ti, ještě jednou něco takového uděláš a budu to řešit jinak, než že ti pohrozím prstem!"

„Charlie..."

„Ne!" zasyčel. „Už to pochop. Co bylo, bylo. Víc už nebude."

Rozhodl jsem se zasáhnout, než se Connor zmohl na jakoukoliv obranu. Rozsvítil jsem, oba na mě zamžourali.

„Máte tu něco k jídlu?" prolomil jsem trapné ticho. Přešel jsem k Charliemu a opřel se o linku za námi.

„Je to kuchyň. Asi tu něco najdeš," řekl ledově Connor. „Ale zrovna jsme si tu povídali."

„Povídat si můžete i jinde," zavrčel jsem zpátky.

„Víš, Connore. Debata skončila," promluvil Charlie. „Nechtěl jsem to vytahovat na veřejnost, zatím, ale..."

Vrhl se mi kolem krku a políbil mě. Napřed jsem byl zaskočený, potom mě to těšilo. Během tří vteřin se ode mě odtrhl a podíval na něj. Než ale kdokoliv stihl cokoliv, chopil jsem se příležitosti, přitáhl si ho zpátky k sobě a překvapil já jeho.

Měl jemné rty. Nebylo to o moc jiné než líbat ženu. Ruku jsem měl v jeho vlasech, které jsem držel.

Netrvalo to dlouho. Ale byl jsem úplně mimo a když jsem se vrátil do reality, rozpojil jsem naše rty a pozoroval, jak otvírá oči.

Connor už v místnosti nebyl. Cítil jsem se trochu trapně, pustil jsem Charlieho a o čtvrt kroku ustoupil. Pročistil jsem si hrdlo a chvíli bylo ticho.

„Nevěděl jsem, že umíš tak přesvědčivě hrát," snažil se znít uvolněně, jako by to celé bylo z obou stran jen divadýlko na odehnání šíleného ex.

„Nehrál jsem to," vypadlo ze mě, aniž bych si to nějak promyslel.

„Aha," řekl jen.

Chvíli jsme se na sebe celí zrudlí dívali. Bylo mi tak hrozně trapně. Chtěl jsem se propadnout do země, než promluvil znovu.

„Já taky ne."