Chlapci v sukních

LXXV.

Po svatbě se čas zbláznil. Necelá dva poslední měsíce školy byly nesmírně hektické samy o sobě, Charlie tomu pak jedině přidával. Jeho chaotická povaha a povinnosti, které si nesl, zatěžovaly i mě, přestože jsem s nimi měl pramálo společného. Jeho hra měla premiéru, která vyšla dle jeho slov báječně, začali se mu ozývat další lidé, kteří měli zájem o jeho herecké schopnosti.

„Odmítl jsem tolik lidí," postěžoval si jednou k večeru doma. Takových večerů už příliš nebývalo. Když nebyl na zkoušce, tak byl ve škole a když nebyl ani tam, byl venku s přáteli nebo se mnou. Tento život miloval, akorát byl po pár týdnech naprosto strhaný. Přesto si na to jedinkrát nepostěžoval. Kdybych byl na jeho místě, asi bych se už dávno oběsil. Jenže on se pořád smál a byl šťastný.

„A ještě odmítneš," odvětil jsem mu na to. „To je daň za to, že začínáš být fakt známý."

„Můra mě omluvila ze zbytku hodin, víš to? Ale i tak jsem tam chodil. Řekla mi, že pokud budu chtít dostudovat, jakože to chci, tak se mi přimluví za individuál. Prý čekala, že to půjde už letos. No, já vlastně taky," zamyslel se.

„Je dobře, že to chceš dokončit, i když tě to asi bude stát pár extra rolí."

„Role byly a budou. Takhle se to vyplatí spíš, než přerušovat školu. I když peníze navíc by se ještě hodily."

„Myslím, že teď vyděláváš dost. Na cestu kolem světa to není, ale ta ti přece neuteče."

„Já vím," pokyvoval hlavou. „Dokonce jsem za sebe začal platit o hodně víc, všiml sis?" rozzářil se. „Už jsem velký chlapec!"

„Bylo na čase. Moje peněženka ještě teď pláče," uzemnil jsem ho nevážně. „Jsi moje nejdražší známost."

„A to jsi fakt chodil s holkama?" nakrčil nos. „Vždyť těm jsi musel nosit kytky, zvát je na jídlo, do kina..."

„Uvědomuješ si, že tohle všechno dělám i s tebou, že jo?" optal jsem se nejistě.

„Uh... Jo. Aha. Ale i tak. Co třeba tampóny?" snažil se zachránit.

„K tomu mě žádná nepustila. Asi si myslely, že bych jim místo toho donesl korky nebo něco takovýho."

Charlie se rozesmál. Bylo to nakažlivé, takže jsem se k němu za pár vteřin přidal. Chybělo mi mít s ním takové pohodové chvilky, kdy jsme jen posedávali a polehávali na sedačce a řešili blbosti. Doufal jsem, že přes prázdniny to bude o něco lepší. Mělo to být první volno, co jsem měl trávit jinde než doma. A upřímně jsem se na to těšil. Už rok nebo dva jsem cítil potřebu se trochu víc osamostatnit přes celý rok, nejen přes těch pár měsíců školy.

Plánovali jsme s Charliem dovolenou ke konci srpna, kdy měl jediné volno delší než asi tři dny. Nevěděli jsme, kam pojedeme, rozhodli jsme se, že se zařídíme podle toho, na co zrovna budeme mít náladu. Nebyl jsem zvyklý být tolik spontánní, ale vedle něj mi to ani nevadilo. Jel bych s ním téměř kamkoliv. A to bylo něco, co bych neřekl o každém, s kým jsem byl zhruba jen půl roku.

„Tak mě napadlo, kdy vlastně máme výročí?" ozval jsem se.

„No, to je dobrá otázka. Pusu jsme si dali na Silvestra. Rádi jsme se měli už předtím. Ale nevím, jestli jsme tomu nedali oficiálnost až o pár dní později."

„S tebou je všechno složitý."

„Nenamítám," přikývl. „Uděláme kompromis a necháme to na Nový rok, jo? To už jsem každopádně věděl, že bych s tebou byl rád."

„Dobře. S tím nemám problém. Takže to spolu budeme za chvíli půl roku."

„Mám očekávat nějaké překvapení?" zadíval se na mě natěšeně.

„Leda bych tě překvapil tím, že tě nepřekvapím."