Chlapci v sukních

LIX.

„Vlasy! Vlasy tady! Vlasy tam! A bordel všude!" vyřvával jsem na byt tak, že to museli slyšet i sousedi. Ve vedlejším městě.

Charlie překvapeně vykoukl zpoza pohovky, kde si četl scénář, aby se mohl na vlastní oči podívat na můj amok. Role se prohodily, zuřivě jsem mu před obličejem mával s chuchvalcem vlasů, který zanechal v umyvadle. A taky všude kolem.

„Promiň?"

„Jestli to po sobě nebudeš uklízet, ostříhám tě na ježka!" vyhrožoval jsem mu a on dle mého výrazu usoudil, že to myslím vážně.

„Uklidni se," brzdil mě. Očima přitom pozoroval chomáč, který jsem nad ním držel a on věděl, že uvažuju, jestli mu ho pustit na hlavu nebo ne.

„Uklidíš celý byt. Teď. Já už nebudu tvůj otrok lomeno uklízečka!"

„Dobře, dobře," zvedl se a pak pokračoval: „Ale nemusíš na mě být takový!"

„Takový jaký?" naštvaně jsem kráčel ke koši, kam jsem tu věc, která připomínala mrtvé zvíře, vyhodil.

„Křičet na mě."

„Ale prosím tě, ty na mě křičíš každou chvíli," rozhodil jsem už i umytýma rukama. Věděl jsem, že to byly jen jeho mokré vlasy, nicméně pro pocit. „Víš, co nechápu?" navázal jsem dál.

„No, to fakt nevím," odpověděl mi Charlie, teď už spíš znuděně, jako by ho můj výstup dál nezajímal, když jsem mokré vlasy hodil jinam než jemu do obličeje.

„Jak ty můžeš žít takhle," otevřel jsem lednici, kde byly vzorově poskládané krabičky s jeho jídlem, „a pak takhle!" udělal jsem několik dlouhých kroků k jeho pokoji a otevřel apokalypsu. „Máš ty nějaký bipolární problém?"

„Příští víkend to tu fakt ukázkově uklidím, slibuju," snažil se.

„Příští víkend je pozdě. Uděláš to teď," vrčel jsem na něj.

„Nemůžu to teď dělat."

„Proč ne?"

„Protože se učím ten scénář na pondělní konkurz," vysvětloval mi. „Co sis myslel, že si tu čtu? Pohádky na dobrou noc?" nasadil na mě sarkasmus a to se mi fakt nelíbilo.

„Mně je jedno, co se učíš, prostě tady ukliď, já tu takhle žít nechci a nebudu."

„Vždyť to byla trocha vlasů. Kolik ti je, že se bojíš vlasů?"

„Až na to, že já je po tobě uklízím skoro každý den. A taky nádobí a prádlo, které tam necháš, aby ses náhodou nemusel obtěžovat, když tu máš otroka na všechno. Kdy jsi naposledy měl v ruce vysavač? V září? A co bude příště? Budu po tobě splachovat?"

„Jak se opovažuješ–?!"

„Normálně," skočil jsem mu do toho. „Opovážil by se každej, kdo někdy viděl tvůj pokoj. Není divu, že ty sám chceš spát u mě!"

„Já s tebou spím, protože tě mám rád!"

„A protože se přes ten bordel nemůžeš dostat ani do postele!"

„Tohle mě uráží, tohle nebudu poslouchat," nasupeně se rozešel ke vchodovým dveřím, kde jsem mu zatarasil cestu.

„Máš tady úklid. Jsem si dost jistej, že někde v té své apokalypse najdeš kostýmek uklízečky z předminulýho století, tak si ho můžeš oblíct a vžít se do role, pane herče."

„Nemůžu, moc by tě to vzrušilo," oponoval mi a založil si ruce v bok.

„Nějak si věříš," odbyl jsem ho.

„A ty mi nějak málo věříš," syčel a postupně se ke mně přibližoval. Měl jsem jeho tvář těsně před tou mojí, díval se na mě s přivřenýma očima a rty měl stažené do úzké linky. Chvíli jsme jen tak stáli a dívali se na sebe, až potom jeho rysy zase změkly.

Políbil mě, z ničeho nic a skočil mi do náruče. Přirazil jsem ho ke zdi a pomalu přestával přemýšlet nad čímkoliv jiným.

Odtrhl jsem se od něj a ještě mu řekl: „Ale stejně uklidíš."

„Já vím."