Chlapci v sukních

LVIII.

„Jak jsem ti říkal, Connor a já jsme spolu začali chodit, když jsem na tom byl poměrně zle. Vyletěl jsem z domu, na výšku, nikoho jsem tu moc neznal. A on byl takový hrozně ochotný, choval se mile. Občas se mi zdál trochu vlezlý, ale tak když jsi v rozpoložení, že nevíš, co dál, je ti to poměrně jedno," začal.

„To chápu. A dál?"

„Ten vztah nebyl až tak zlý, většinou. On umí být fakt hodný, empatický, ani není třeba blbej. Vážně jsem ho měl hodně rád, než se nám ten vztah začal rozpadat. Víš, já jsem tehdy hodně objevoval, kdo vůbec jsem. Ať už prostě nějak profesně, tak i osobnostně. A on se strašně snažil, abych se přizpůsobil tomu, co by vyhovovalo jemu. Říkal mi, co bych měl a neměl... A to mi příšerně vadilo. Ty jsi v tomhle úplně jiný. S tebou nemám ten pocit, že musím být neustále svým způsobem až dominantní, abych se sám prosadil. Ty mě prostě akceptuješ a podpoříš mě, i když se ti to třeba úplně nelíbí. Víš, že tak budu spokojený, takže neřešíš to, že to není třeba tvůj šálek čaje. S ním jsem se prostě musel vždy stavět sám za sebe. Jsme si s Connorem dost podobní. Chybělo mi v něm hlavně to, co máš ty. Že se s tebou cítím v bezpečí. Že můžu být kýmkoliv zrovna chci a nemusím se bát, že by ses snažil to nějak využít, abys mě změnil nebo cokoliv. A taky to, jak se na mě díval on a jak se na mě díváš ty. Je to nesrovnatelně jiný. On se na mě díval spíš jako na úlovek, jako by celou dobu tušil, že se stanu, no...takovým středem pozornosti a budu otevírat všemožné dveře. Kdežto ty jsi šel do naprosto neznámýho, neměl jsi žádná očekávání. A díváš se na mě s láskou prostě proto, že mě miluješ, miluješ moji osobnost, vážně se ti líbí, jaký jsem. Nemusím se přetvařovat, nemusím si na nic hrát. Nikdy jsem nepotkal kluka, jako jsi ty. S jakým bych se cítil, že to tak prostě má být a nemůže to být jinak. A to znám fakt hodně lidí. Někdy mě to až děsí."

„No... Dobře. Jsem rád, že se máš se mnou fajn," řekl jsem a cítil se dost blbě, protože jsem nevěděl, co říkat víc.

„Nemusíš mi na to nic říkat, neboj. Jen jsi to chtěl vědět," usmál se srdečně a přitiskl ke mně.

„Dobře. Díky. Nevěděl jsem, jestli ti nebude vadit se o tom bavit..."

„S tebou cokoliv. Vím, že spolu nejsme ještě tak dlouho, abych nevyzněl jako totální naivka, ale... Nějak si fakt hrozně přeju, abychom spolu zůstali už pořád."

„Nemyslím si, že to zní nějak blbě. Chtěl bych to taky. Neumím si představit, že bych měl ještě někoho někdy milovat jako tebe," vypotil jsem ze sebe s námahou, ale dost upřímně. Pevně mě držel.

„Ani já," zašeptal mi měkce do ucha.

Sjel mi rukama dolů od ramen a chytil moje triko, které mi přetáhl přes hlavu a odhodil pryč. Povalil mě na záda a začal líbat na krku.

„Tebe to celkem vzalo," komentoval jsem situaci.

„Nemůžu si pomoct," zavrněl potichu. „A nemůžeš říct, že se ti v těch těsných šatech nelíbím."

„Miluju na tobě těsné šaty."

„Jo, nejen těsné šaty, i jiné těsné věci," potichu se zasmál a pak mě políbil.