Chlapci v sukních

XIX.

Vždy, když jsem s někým měl jít na rande, jsem byl nervózní. To bylo asi normální. Přeci jen šlo o to, že ten večer mohl rozhodnout, jestli budu mít vztah a nebo ne. V mém věku tedy ještě o nic moc nešlo, ale i tak. Partnerské soužití dvou lidí je velká věc a to v jakémkoliv období života. Navíc jsem nemusel být génius na to, aby mi došlo, že udělat vážně dojem na člověka, jako byl Charlie, nemůže být jen tak.

Vídal jsem ho poslední měsíce pořád, i tak jsem se bál, že to pokazím. Přitom jsem racionálně tušil, že nemůžu být horší než tehdy, když mě načapal rýmou chrápajícího na pohovce, jak jsem si spokojeně slintal na polštář.

Čekal jsem na něj asi čtvrt hodiny, potom vyšel ze svého pokoje. Byl elegantní, obdivoval jsem to. Ale on měl tolik podob, nedalo se vybrat jednu, která by se mi líbila nejvíc. Domníval jsem se ale, že něco takového bude prostě Charlie.

„Můžeme vyrazit? Kručí mi v břiše!" chytl se někde v oblasti žaludku.

„Sluší ti to."

„To mě nenakrmí. Navíc mně to sluší vždycky," potěšeně se usmíval.

„Jsi hrubý."

„A ty milý. Tak to bylo vždy. Kdyby to bylo jinak, Země by se začala otáčet na druhou stranu a kočky by štěkaly," prohodil do vzduchu a pustil mě do dveří.

„Víš, kam chceš jít?" převedl jsem téma jinam, když už jsme vyrazili.

„Mám tušení."

„A já strach."

„Možná opodstatněně," mrkl na mě. „Je jedna restaurace, kde pracuje moje kamarádka. Je to tam útulné, nebývají tam návaly lidí, není to daleko."

„Je místo, kde nemáš nějaké známé?"

„Hmmm... Nějaké asi jo, ale moc jich nebude. To vy introverti nemůžete chápat."

Vedl mě zasněženým městem a povídal mi o svých zážitcích vždy, když jsme minuli nějaké místo, které mu to připomnělo. Poslouchal jsem ho rád, byl zábavný. Ale nejvíc se mi líbilo, že tentokrát nebyl až tak sebejistý jako jindy. I on byl nervózní, ačkoliv to uměl skvěle schovat.

„Jsme tu," oznámil mi kousek před vchodem.

„Rudá růže? To je trochu kýč i na první rande."

„Jo, ale vaří výborně. Takže jim to odpustím."

„Až po tobě," otevřel jsem před ním dveře. Vklouzl dovnitř, napřed se zastavil u baru a něco prohodil s číšníkem, a potom mě vedl rovnou ke stolu až úplně vzadu, kam nebylo skoro vidět.

„Asi tomu nebudeš věřit, ale i já mám občas rád klid. Tohle je jediný stůl v celém lokále, kde má člověk vážně soukromí."

„Je těžké si tě představit, jak toužíš nebýt centrem pozornosti. Takového tě vůbec neznám."

„No představ si. Nejsem pořád jen herečka. Asi dnes poruším dietu, zase."

„Víš, že si to budeš později vyčítat."

„Žijme okamžikem, aspoň dnes," namítl pobaveně. „Už mě znáš až moc dobře."

„Takže tohle je tvůj novej, jo?"

Ani jsem nezaregistroval, že by se k nám někdo připojil. Nejspíš to bylo tím, že jsem nemohl spustit oči z Charlieho.

„Ahoj Sisi!"

Charlie se postavil a objal kamarádku v pracovním úboru.

„Takže úspěšnost mého rande závisí na tom, jestli se nás tu pokusíte otrávit a nebo ne. Ale vidíš ho? Je příliš hezký na to, abych to pokazil. A jinak, tohle je Sisi, moje dlouholetá kamarádka, a tohle Matt, můj okouzlující spolubydlící."

Pohotově jsem se zvedl a podal holce ruku.

„Že by sis začal vybírat normálně?" pozvedla obočí na Charlieho.

„Víš, jak je to v mém případě nereálné. Podívej na něj, tváří se jak andílek, ochotně mi vaří kakao. To je podezřelé. Možná ve volném čase preparuje kočky a obětuje je ďáblovi."

„Ne ne, to rozhodně ne," vložil jsem se jim do hovoru, „kočky mám rád. Stejně jako vysávání duší z mladých chlapců."

„Jen abys nehladověl," zasmála se Sisi a šťouchla do Charlieho.

„No já nevím, kdo z nás dvou je tady zrzavej!" bránil se.

„Já nejsem chlapec," namítla. „A ty zrzavej jsi," prohrábla mu vlasy a vytrhla jeden z nich.

„Au!"

„Tvůj osud byl zpečetěn!"