Chlapci v sukních

LVI.

Charlie mi psal zprávu, že se sejdeme výjimečně v centru města, že má pro mě prý novinku a můžeme si zajít na odpolední kávu, než zapadneme domů a budeme si dělat svoje. Ochotně jsem souhlasil, protože den jsem měl za sebou neobyčejně dlouhý – tři dvouhodinové přednášky a potom ještě čtvrtá, kdy nám přišel externí člověk. Kofein se zdál jako vhodná varianta pro opětovné nasátí života do znaveného mozku i těla.

Čekal jsem na smluveném místě, projížděl sociální sítě, dokud mi něco nezatemnilo veškerý výhled.

„Kdo je to?" hrál si Charlie.

„Nevím, Justin Bieber?"

„Máš šťastný den, jen já, tvůj nejmilovanější přítel Charlie," sundal mi z očí ruce a dal mi pusu.

„Tak co máš pro mě za tak skvělé zprávy?" vyzvídal jsem hned.

Charlie se typicky rozzářil a chytil si mě kolem pasu.

„Podařilo se mi dostat se na jeden důležitý konkurz, který by mi otevřel brány i na větší představení. Takže, zvu tě na kávu a ty bys na něj mohl jít se mnou, co myslíš?"

„To je úžasné!"

„Jako by snad někdy někdo pochyboval," máchl rukou ledabyle, ale tvářil se až přehnaně potěšeně.

„A kdy to je?"

„Příští pondělí. Naštěstí to není třeba ve čtvrtek nebo pátek, to bych asi umřel," vyděsil se nad představou. „Ale takhle je to fajn. Už mě snad nebude nic bolet a ukážu jim, co umím!"

„Gratuluju!" pevně jsem ho objal. „Teď ještě dostat tu roli. Ale to bude brnkačka, ne?"

„Blázníš? Tohle je už vyšší liga. Nebude to jen tak. Budou tam fakt talenti. Konečně budu mít fakt pořádnou konkurenci!"

„Každopádně, sebevědomí ti stále nechybí, takže to určitě dopadne dobře," poplácal jsem ho po zádech. Chytil mě pro změnu pevně za ruku a vedl někam do kavárny.

„Je to mužská role. Výjimečně. Když jde o takovéto velké kariérní posuny, beru vše. Vím, že jsem prodejný, ale je mi skoro dvaadvacet a je čas se ukázat světu. Nejen zdejšímu okresu."

„Já myslím, že ne tom až tak nezáleží, když díky tomu prorazíš," přitakával jsem mu.

„No, a je ještě jedna věc, která mi ohledně toho udělala fakt radost," uculoval se.

„Povídej."

„Oni si vybírali lidi na konkurz tak, že jsme jim poslali svoje nahrávky a tak. No a Connor se o to snažil taky a vyšlo mu to.."

„A to nás má jako těšit?" zeptal jsem se kousavě.

„Ne, jen já z toho mám dost škodolibou radost. Znovu všichni uvidí, jak ho převálcuju a nechám za sebou ve svém hvězdném duhovém prachu."

„Jo, jsem nadšenej, že tam bude," podotkl jsem suše. „Ale ty jsi úžasný, na to se těším."

„Takže v pondělí v pět to začíná. Budeš tam. A já tam budu. A všichni tam budeme, bože."

„Někdy jsi tak nadšený, že mám strach, že exploduješ. A já tě tady po náměstí sbírat fakt nebudu."

„To by sis měl jako neposkládal znovu dohromady? Cože to v těch laboratořích děláte?"

„Vypadám jak doktor Frankenstein?" zamračil jsem se na něj. On se chytl za tváře a utekl pár kroků přede mě.

„No, jako bys mu z oka vypadl! Ještě si dej kolem krku tu doktorskou hračku... Hm, kaleidoskop?" zkusil to.

„Skoro," zasmál jsem se. „Myslel jsi fonendoskop."

„Jo jo, jasně, cokoliv řekneš, doktore."

„Jsi příšerný."

„Příšerně talentovaný," překroutil si to. „To máš pravdu."