Chlapci v sukních

X.

Jeden den jsem vstal podstatně dřív, aniž bych znal příčinu. Podle hodin nad dveřmi bylo těsně před sedmou, rozhodl jsem se tedy Charliemu splnit částečně přání o vlastním osobním asistentovi a dal překapávat kávu.

Přestože měl tu svoji uměleckou duši, jak to sám rád nazýval, byl poměrně dost organizovaný. Jeho polovina lednice byla plná předpřipravených balíčků se snídaněmi, svačinami, obědy a tak dále a vlastně vše, co snědl ode mě, většinou jedl až navíc. S jeho výdejem energie nebylo tak překvapivé, že občas měl prostě větší hlad. Už dvakrát jsem měl možnost ho při těchto přípravách pozorovat. Byl v tom už určitě dlouho zběhlý, protože se pohyboval elegantně kolem linky. Když krájel, krájel přesně, když loupal, šlo mu to rychle, to já byl v tomto daleko víc gramlavý. Až tak, že občas zakoulel očima a ten pomeranč mi oloupal sám.

Z našeho soužití jsem toho o něm věděl docela dost. Od podrobného popisu jeho praštěných kosmetických rituálů po základy jeho kariérních snů; o čem jsem však nic nevěděl, to byla jeho minulost. A čím víc jsem ho poznával, čím víc jsem si zvykal na jeho přítomnost, jeho netradiční manýry, tím víc mě přirozeně zajímala. Co ho dovedlo k dnešnímu Charliemu? Mohl jsem jen odhadovat.

„No vidíš, jak to jde, když se chce. Cukr tam mám?"

„Jednu lžičku. Pro energii, ale ne pro tuk," parafrázoval jsem ho a on se potěšeně zaculil.

„Tak aspoň něco si když tak odneseš z výcvikového tábora stanice Charlie," řekl, ucucl si kávy a protáhl se. „Dnes máme úterý. Úterý je fajn. Bude herectví. A k snídani banán, super!"

„Nemáte to náhodou skoro každý den?"

„Jo, ale přeci si nenechám zkazit radost. Herectví je super, jáááj!"

„Je ti jednadvacet a říkáš „jáááj", no dobře," zasmál jsem se mu.

„A tobě je jednadvacet a nechceš pít kávu, protože je hořká," oplatil mi stejnou mincí a naklonil hlavu, aby si vychutnal, jak nemám co říct.

„Jen počkej, jestli tě ještě někdy uvidím s mým kakaem," zavrčel jsem na něj s přivřenýma očima.

„Koťátko nám začalo vystrkovat drápky?" provokoval dál. „Začínám tě mít vážně rád!"

Hodil si na linku balíček se snídaní a potom se vyhoupl vedle ní.

„Talíř nic?"

„Uhm..." viditelně se zamyslel. „Ne, nechce se mi pak umývat," rozhodl a zakousl se do celozrnného chleba. „Mytí nádobí je čas a čas jsou peníze. A nebo aspoň cesta k nim. A peníze jsou...no přece na šminky a kostýmy!"

„Tvoje organizovaná neorganizovanost mi nedělá dobře."

„To protože jí nerozumíš. V tom veškerém ušetřeném čase z neumývání nádobí –"

„Které za tebe poslední dva měsíce umývám já!"

„– se mi podařilo dostat do formy a z výdělků z mých úchvatných vystoupení jsem si koupil víš co?"

„Levandulové stíny?"

„Ale prosím tě, ty mám už patery," mávl rukou. „Ne. Tenhle super heboučkej župan, do kterého se zabalíš a cítíš se jak v nadýchaném obláčku. Pojď si sáhnout. Je to jako kus nebe na zemi."

„Takže mě pravidelně vyžíráš a místo jídla sis koupil župan."

„Jop. Radši obláčky než jídlo, které dostanu stejně zadarmo," pokrčil ramenem, seskočil z linky a utekl do pokoje, než jsem ho stihl chytit.