Chlapci v sukních

LXXIV.

Nepamatoval jsem si den, kdy bych měl větší kocovinu než po té svatbě. Probudil jsem se zkroucený na pohovce, pod kterou jsem uviděl Charlieho záda. Když jsem se pokusil posadit, sluneční svit mě udeřil do očí, které jsem musel hned zavřít. A jakou jsem měl žízeň, to se nedalo popsat. Největší záhadou ale bylo, kde to vlastně vůbec jsme.

Jakmile se mi podařilo trochu vzpamatovat, zatřepal jsem s Charliem, který napřed jen něco zamručel a potom se milostivě probudil taky.

„Už je ráno?" zeptal se a hned na to zívl.

„Je jedna odpoledne," odpověděl jsem a hned jsem si vzpomněl, že jsme v pokoji, který měl Charlie rezervovaný jakožto hlavní družička. Před svatbou jsme se tam moc nezdrželi. „Proč jsi spal na zemi?"

„Jsem v noci spadl a už jsem nějak neměl sílu se zvednout," zabručel a protáhl se. „Na tyhle věci jsem už moc starej," završil svoje prokřupání zad.

„To mi povídej."

„Ty jsi aspoň nespal na zemi. Chci jít domů," zafňukal.

„Uhm. Nepřišlo mi, že jsme to přehnali tak, abychom nedošli ani do postele," zamyslel jsem se.

„Tak to nepřišlo jenom tobě. Vlekl jsem tě pomalu na zádech, abychom vůbec došli sem," uculoval se. „A byl jsi úplně mimo. Zábavně mimo. Každýmu jsi říkal, jak mě miluješ a tak. To bylo sladký. Protože víš jak se říká, opilí jsou upřímní."

„Oh. Vážně?" nevěřil jsem.

„Naprosto. Amy ti to určitě potvrdí, když byla skoro jediná střízlivá. Dost jste se sblížili. Byla hodně nadšená, že už nejsi tak nepřístupný. Jsem jí musel vysvětlovat, že to s tebou jde, jen když jsi nalitý jak žok."

„To není pravda!" bránil jsem se. „S tebou jsem se sblížil i za střízliva."

„To nevylučuje fakt, že jsi často studený čumák. Ale ty za to nemůžeš," chlácholil mě podrbáním ve vlasech a vrtkavě se rozešel. Zvedl jsem se a následoval ho.

„Chceš kafe?" zeptal se.

„Spíš jenom vodu," řekl jsem a pustil kohoutek v kuchyňce.

„Uhm," odkašlal si, zatímco obsluhoval konvici. „Kolik přesně si pamatuješ z té noci?"

„Moc ne," odvětil jsem naprosto upřímně. „To, co jsi mi před chvilkou říkal, si vůbec nepamatuju."

„Dobře. A něco jinýho jo?"

„Myslíš to, jak jsem ti slíbil, že si tě vezmu?" vypustil jsem otázku a snažil se znít nezaujatě.

„Jo, třeba to," ozval se nejistě Charlie.

„Tak to si pamatuju."

„Očividně. Dobře," řekl prostě a už mlčel.

„Myslel jsem to vážně," obrátil jsem se na něj. Nepodíval se na mě, jenom zčervenal s pohledem zarytým do kuchyňské linky. „Jako jasně. Pokud mě nedovedeš k šílenství do té doby, než se to stane."

To už nevydržel a zvedl hlavu. Na tváři se mu objevil typický úsměšek, který obvykle předcházel sarkastické odpovědi.

„Budu dělat, co můžu," vyplodil. „Ale neručím za to. Nejdivočejší léta mám ještě před sebou, řekl bych. Bojíš se?"

„Hm... Trochu. Ale snad se s tím nějak poperu. A víš co? Chtít po mně slib, když ses mi dostával do kalhot, to není úplně nejčestnější. Jsi docela manipulátor, víš o tom?"

„Když to řekneš takto, zní to tak ošklivě. Přitom to na mně taky hrozně miluješ," pokrčil ramenem a usrkl kávy.

„Jsi příšerný."

„Já vím."