Chlapci v sukních

XXXVII.

Charlie nám sehnal láhev vína, kterou jsme si propašovali na pokoj v hotelu.

„Nejsou to sklenice na víno, ale lepší, než abychom to pili rovnou z láhve, ne?" podal mi skleničku.

„Takové věci ke studentským dobrodružstvím asi patří," přičichl jsem k vínu.

„O tom nepochybuju. Levné hostely, energie na rozdávání, krabičáky. Vidíš, jak si tě rozmazluju, když jsem koupil tohle."

„To protože ty bys nikdy krabičák nepil!"

„To je taky pravda. Ale hlavně, když jsme tady..."

„Je trpké jako tvůj humor," šklebil jsem se nad vínem.

„Takže to ti musí chutnat," bránil se. „Každopádně, je mi jedno, z čeho budu pít, když to bude s tebou," prohlásil odhodlaně Charlie. „Tak na nás a naši první dovolenou. Na to, jak se za třicet let budeme bavit o tom, jak jsme na první dovolené pili kvalitní francouzské víno ze sklenic na vodu v levném hotelu!"

„Na nás a tohle všechno," přiťukl jsem mu.

Napili jsme se a Charlie se posadil na postel. Unaveně si protahoval tělo, když sklenici odložil na stolek vedle sebe.

„Bylo to dnes celkem náročný," zívl.

„Bylo," dal jsem mu za pravdu. „Ale taky skvělý a krásný."

Přešel jsem k Charliemu a on mě objal kolem boků. Hlavu si opřel o moje břicho.

„Jsem rád, že se ti to líbí," zašeptal.

Opatrně jsem ho hladil ve vlasech. Spokojeně vydechl a za chvíli mě pustil. Přisedl jsem si vedle něj a on si položil hlavu na moje rameno, svírajíc navíc i moji ruku.

„Půjdeme po vínu ještě někam ven?" vyzvídal jsem.

„Můžeme. Pokud máš tolik energie. Poběžíme k Eiffelovce a zpátky."

„Ses zbláznil, já běhat nebudu," vrtěl jsem hlavou nevěřícně.

„Takže necháš všechny ty hranolky a další věci, aby se ti uložily do špíčků?"

„Dokud to jsou jen špíčky a ne špeky, jsem spokojený," poučil jsem ho. „A ty taky nevypadáš, že bych se ti nelíbil. Vždyť „jsem vážně pěkný", no ne?" parodoval jsem ho. „Probůh, Charlie byl tak zaneprázdněný svým hraním, že si ani nevšiml, jakého krásného má přítele!" utahoval jsem si z něj.

„Zmlkni!" bavil se. „Jasně, že jsem to věděl celou dobu. Už jsem ti to říkal!"

Polechtal jsem ho na boku a on ucukl.

„Nedělej to!" vyjekl bojácně a vykulil na mě ty své velké oči.

„Jako co? Tohle?" pošimral jsem ho podruhé a on se mohl zbláznit. „Svým sarkasmem a tím, že jsem až teď hezký, jste si vysloužil trest v podobě mučení mými hbitými prsty, pane...slečno? To je jedno," poučil jsem ho.

„Nedělej to, já jsem příšerně le–"

Ale už to nedořekl, protože jsem se do něj pustil. Píštěl, kopal, kousal, smál se, až za chvíli brečel. Tvář mu zčervenala, snažil se prosit, ale marně. Skončil pode mnou a až jsem se rozhodl, že ho přestanu trápit, jen jsem ho hladil ve vlasech a díval se mu do očí.

„Ty jsi hrozný idiot!" napadl mě, zatímco se ještě snažil krotit smích a stírat si slzy z tváří.

„Co sis vybral, to máš. Rád tě slyším smát se. Asi to budeme dělat častěji," mrkl jsem na něj a on se vyděsil.

„Myslím, že jsem se poučil!" pohotově zareagoval.

„No, já nevím, mně se zdáš dost nepoučitelný," provokoval jsem ho.

„Ale ticho, to není pravda."

Dal jsem mu pusu na čelist a potom na ohryzek.

„O co se snažíš?" ucítil jsem, jak mi jeho krk zavibroval pod rty. „Vážně si jako myslíš, že po tomhle se s tebou budu mazlit?"

Odlepil jsem rty od jeho krku a podíval se na něj.

„Nechceš?" tělem jsem se o něj otřel. „Tak dobře," pokrčil jsem ramenem a chtěl se od něj odtáhnout.

„Počkej, počkej, neřekl jsem, že nechci," přitáhl si mě k sobě.

„Ani bych ti to nevěřil," zapředl jsem mu do ucha. Znovu jsem přejel pánví po té jeho.

„Sakra, Matty," slyšel jsem ho. „Ty parchante!"