Chlapci v sukních

LXVIII.

„Já to nechci udělat," založil si ruce na prsou Charlie.

„No, tak to nedělej," pokrčil jsem ramenem.

„Zníš, jako by to bylo jednoduché."

„Je to jednoduché. Buď tam půjdeš, nebo tam nepůjdeš."

„A budu se moct rozloučit s tou rolí..."

„Tak asi záleží, co je pro tebe důležitější," řekl jsem jen. Chvíli mlčel a pak zas pokračoval.

„Když si ostříhám vlasy, budu jako všechny ostatní herečky, co se ostříhaly pro role. Některé i zhubly nebo přibraly, navíc s krátkými vlasy působily jako silné a nezávislé ženy, protože vlasy přeci nejsou to, co ženu dělá ženou," filozofoval.

„To máš pravdu."

„Nechci to udělat. Nechci být silný a nezávislý, chci být já," obrátil to celé. „Teď není čas na to, abych dělal takové oběti pro role. Sotva jsem se začal cítit trochu pohodlně. Není to pro mě dobré."

Už jsem nevěděl, co na to říct. Úplně jsem jeho pocity nechápal, přeci jen mi celé tohle bylo poměrně vzdálené, takže jsem radši mlčel a čekal, jestli ještě něco řekne on.

„Ty se ale přece asi neidentifikuješ úplně jako žena," vypadlo ze mě, když jsme fakt dlouho mlčeli. „Tak si je nech zkrátit jenom trochu, třeba jak jsi to měl, když jsme se poznali. Stejně si tě asi ani s úplně krátkými vlasy představit neumím," zapřemýšlel jsem trochu nahlas.

„To mě nenapadlo," podíval se na mě Charlie.

„To bude tím, že ty jsi ten hezký a já jsem ten chytrý," rýpl jsem si nevážně a on se tomu zasmál.

„Máš pravdu, můj malý velký génie. Řekl bych, že taková délka by ale byla akceptovatelná pro všechny strany, i když oni chtěli, abych šel víc na krátko. Jenže, co by taky Charlie nedokázal okecat?"

„Jo, takovou věc si taky neumím představit," přitakával jsem mu. „Ty řekneš pár vět a oni se v tom ztratí tak, že už radši nic chtít nebudou."

„To zní jako plán!" nadšeně se začal zubit na všechny strany. „Asi bych se fakt měl naučit blbosti, jako jsou kompromisy a tak."

„No, možná by se ti to hodilo i do vztahu, ale co já vím," mávl jsem rukou ledabyle.

„Někdo se tu dobře vyspal. Ale budu dělat, že jsem to neslyšel, protože přeci nechceš tichou domác–"

„No, popravdě..."

„Já vím, že nechceš," přerušil mě. „Protože, jako všichni ostatní, miluješ možnost poslouchat moje moudra. Já vím, já vím! Jsem úžasný."

„No–"

„Tiško," zakryl mi pusu rukama. „Stejně jsem přemýšlel o menší inovaci svého vzhledu, když se blíží ta svatba."

„Hodláš balit svědky?" škádlil jsem ho, když mě pustil.

„Jasně, i když spíš se chystám být hezčí než nevěsta," poučil mě. „Což nebude asi úplně těžké, vzhledem k tomu, že nevěsta nebude úplně k rozeznání od balónu. To břicho jí roste hrozně rychle, bojím se, že na mé krásně připravené svatbě začne rodit."

„Má rodit v srpnu a bere se v květnu. Nepřijde mi to úplně pravděpodobné," namítl jsem mu. „A je to její svatba."

„Zatím její, ale já to beru jako přípravu na moji. Až se jednou budeme brát my, bude se všechno tohle hodit. Vědět, kde sehnat co, kolik to zhruba stojí, kolik to je nervů..."

„Teď ty předpokládáš, že se vezmeme?"

„Kdybys sledoval můj Instagram, viděl bys, kolik lidí si to myslí. A myslím si to i já. Teda spíš doufám. Hodně to bude záviset na mojí trpělivosti. Nebo možná tvojí."

„Takže to nemám brát jako žádost?"

„No, jak jsem říkal, necítím se teď být emancipovaný a tak, takže... Pokud víš, kam tím mířím... A stejně, ještě není čas. A příležitost. V mé hlavě je to celé zidealizované, takže ti řeknu, že to nebudeš mít lehké," svěřil se mi.

„Jasně, že ať to bude jakkoliv a kdykoliv, budeš brečet jak u Titanicu."

„Hele, to bylo jednou!"