Chlapci v sukních

XLII.

Nechtělo se mi domů. Přestože jsme se vraceli, když jsem byl lehce kompromitován kocovinou, chtěl jsem zůstat. Já, Charlie, Paříž, bezstarostnost. Byl to dokonalý svět.

„Proč máš kapuci přes oči? Nechceš si vychutnávat výhled?" dotíral Charlie.

„Nekřič. Proč tak křičíš?"

„Nekřičím, šeptám."

„No to určitě," mžoural jsem na něj. „Nechal jsi mě opít se, tak mě aspoň dneska nech žít."

„Malý Matty nám vyrostl v dospělého muže, no ne!" nedal si pokoj. „Dej mi pusu."

„Proč, proboha?"

„Protože jsem tvůj přítel? Protože chci? Protože jsem do tebe dneska extrémně zamilovaný? Nevím, vyber si," pustil na mě dávku sarkasmu. Podíval jsem se na něj a vypadal jako rozzářené sluníčko.

„Jen dneska? To fakt?" nevěřícně jsem se na něj mračil.

„Samozřejmě, že vždy," odpověděl s úplně vážnou tváří. „Jen dneska nějak víc."

„Ty se prostě těšíš z toho, že je mi zle," konstatoval jsem.

„No jo, odhalils mě. A teď chci tu pusu."

„Pf, to víš, že jo," našpulil jsem ret a zase zavřel oči.

„Mattyyyy," zakňoural.

„Fajn, ale tenhle zvuk už nedělej!"

„Dobře, slibuju. Ale to bude za pusu navíc. Nebo dvě. Pět. Osm. Třináct. Dva–"

Dal jsem mu prst přes pusu a on na mě vyvalil ta svoje dvě velká kukadla.

„Pochopil jsem," řekl jsem mu potichu. Oddělal jsem prst a vyměnil ho za svoje rty. „Máš fakt štěstí, že tě miluju," prohlásil jsem, když jsem skončil. Charlie se spokojeně usmíval.

„To mám," přikyvoval. „Nemohl jsem si přát lepšího chlapce!"

„Můžu se opřít?"

„Určitě. Pojď ke mně," objal si mě. „Doma ti udělám silný vývar. A vyspíme se z toho."

„Vždyť ty jsi úplně v pohodě. Z čeho se chceš vyspat?"

„Já jen chci být s tebou. V posteli. Tulit se, dotýkat se tě. A tak," uculoval se pořád.

„Co to s tebou dneska je?"

„A není to jedno? Prostě si to užívej!" poručil mi nadšeně. Přehodil si moji ruku přes sebe a opřel se. Hladil mi dlaň a prsty. Pak si tu ruku jen chytil a držel.

„Charlie?"

„Hm?" zvědavě se ozval.

„Taky tě miluju, víš?"

„Vím. A taky jsem ti dal spoustu důvodů, proč to tak je," dal mi pusu na hřbet levačky.

„Já vím, no. Hlavně tady to tvoje sebevědomí."

„Už chci být doma."

„Paradoxní, zrovna jsem myslel na to, jak by bylo skvělý tam zůstat," zasmál jsem se.

„Po škole. Já si ten slib pamatuju. A myslel jsem ho vážně. Ty ne?"

„Jasně, že jo. Pokud to spolu vydržíme, počítám s tím."

„Ty si myslíš, že nám to nevydrží?"

Slyšel jsem v jeho hlase smutek a to mě úplně probralo. Otevřel jsem zase oči a podíval se přímo do těch jeho.

„Nemyslím. Beru to ale tak, že stát se může prostě všechno. Ale ne, nechci to a neplánuju to a nemyslím si to."

„To je dobrý plán, zdá se mi. Když mě chceš představovat rodičům," podotkl.

„No vidíš. Skoro bych zapomněl. Pozvali nás na mamčiny narozeniny. Doufám, že si uděláš volno," vtiskl jsem mu pusu na spánek.

„A kdy to je?"

„O víkendu za dva týdny," odpověděl jsem mu.

„Proboha! Vždyť pro ni nemám dárek!"