Chlapci v sukních

LXV.

Charlie se odešel umýt a potom se objevil u mě v kuchyni.

„Mám hrozný hlad," vypadlo z něj jenom a začal se obsluhovat. Vytáhl jednu z pečlivě připravených krabiček, obsah vyklopil na talíř, který dal ohřívat. Krabici ledabyle hodil do dřezu, já se málem neudržel a chtěl ho peskovat, že zase budu muset uklízet jeho bordel. Ale bylo mu zle, tak jsem to spolkl.

„Já to pak umyju," prohlásil, jako by mi četl myšlenky.

„V pohodě, až se budeš cítit líp," odpověděl jsem mu na to. „A nebo to udělám výjimečně já. Ale jenom protože vypadáš fakt zle," dodal jsem.

„Dík," zašklebil se na mě a já pocítil, že už mu trochu otrnulo.

„Víš, jak jsem to myslel."

Už nic neřekl a pustil se do jídla. Začal jsem umývat pohozenou krabici a kromě tekoucí vody nebylo v podstatě nic slyšet, dokud se sám Charlie znovu neozval.

„Chtěl bych s tebou o něčem mluvit."

„Souvisí to nějak s tím, v jakém jsi přišel stavu?" vyptával jsem se. Utřel jsem si ruce do kalhot a posadil se proti němu.

„Jo, tak trochu," přikývl.

„Dobře. Tak klidně začni," pobídl jsem ho.

„Na zkoušce po mně dnes chtěli, abych si ostříhal vlasy," řekl téměř jedním dechem.

Jen jsem seděl a koukal na něj. Netušil jsem, co tak na to asi říct. Byly to jen vlasy přece. Není to tak, že by mu nařídili, ať si uřízne dva prsty. Odkašlal jsem si, nervózně se podrbal na zátylku, protože jsem tušil, že když s ním budu jednat upřímně, dost možná to povede nemilým směrem.

„A?" vypadlo ze mě.

„A?" díval se na mě, jak kdybych spadl z višně, no trochu jsem se tak cítil, protože jsem nerozuměl, v čem je zakopaný pes.

„No, tak se ostříháš? Jsou to jen vlasy."

Zhluboka se nadechl, promnul si oči a potom v klidu vydechl.

„Nechápeš to, Matty," řekl naprosto očividné.

„To máš pravdu, nechápu to, nerozumím, proč je stříhání vlasů problém. Já se klidně nechám ostříhat, však o co jde? Přece jsi nechtěl vlasy až na zem, ne?"

„Tady vůbec nejde o vlasy," ozval se namísto odpovědi a v tu ránu jsem byl ztracený už kompletně.

„Dobře. Tak mi to vysvětli," znovu jsem ho vyzval.

„Pořád a hlavně poslední roky se prostě pořád hledám, chápeš? Jasně, jsou věci, ve kterých jsem měl jasno, co si vůbec pamatuju – třeba že bych chtěl být herec, že jsem na kluky a tak. Ale hodně dlouho prostě..."

„No?" nabádal jsem ho já, když se zastavit.

„Je pro mě těžké být muž," změnil trochu kurs.

„No, všichni už si zvykli, že se oblíkáš všelijak," snažil jsem se odlehčit rozhovor.

„Ne takhle. Prostě je pro mě těžké strávit, že jsem fyzicky muž, vadí mi to, často."

„Uhm, no... Aha," zareagoval jsem asi stejně inteligentně jako kus klacku na zemi. Hlavou mi létalo všechno možné, než jsem se odvážil zeptat. Charlie se na mě vůbec nepodíval, studoval svoje prsty položené na stole.

„Takže bys jako třeba chtěl jít na operaci, aby z tebe udělali holku?" vypadlo ze mě trochu krkolomně.

„Nevím," odpověděl mi.

„No, tak... To je vážná věc, Charlie, na to bychom asi měli přijít."

„Asi ano," řekl potichu a potom se mezi námi rozprostřelo naprosté ticho. „Ty vlasy mi dávají pocit, že jsem konečně... Tak nějak já. Proto mě to tak vzalo."

„Chápu. No, tak... Chceš to se mnou nějak probrat?" nabídl jsem mu. Na chvíli zaváhal a potom přikývl.