Chlapci v sukních

LXIV.

Několik dní to mezi mnou a Charliem bylo malinko napjaté. Ani jeden z nás se o tom neodhodlal bavit, ale oba jsme na sobě viděli, že to cítí i ten druhý. Jenže já věděl, že Charlie neví, proč to je z mé strany, kdežto já věděl vše. Stavělo mě to do dost zlé pozice, kdy bych se možná musel přiznat k tomu, že jsem slyšel rozhovor jeho a Connora na záchodech v čajovně a do toho se mi dvakrát nechtělo. Jednak jsem nechtěl působit jako nějaká stíhačka, ale taky to byla prostě jejich věc. Charlie se přece zachoval správně, nelíbal ho, neopětoval mu city, byl bezhlavě zamilovaný do mě. Stejně to ale bylo úplně divné, protože ti dva se vídali prakticky denně ve škole a trávili spolu někdy i víc času než já s Charliem. A vůbec, Connor měl pravdu, já tomu, co oni dělali, vůbec nerozuměl. Znejisťovalo mě to.

Den po dni ale tohle prazvláštní napětí ustupovalo. Místo toho jsem čím dál víc musel s Charliem řešit to, jak si musí vše zařídit skrz novou hereckou práci a jak neví, co si vzít na první zkoušku. Kdybych někdy tvrdil, že mi z toho občas nehrabalo, tak bych jednoznačně lhal. Když jsem chodil s holkama, taky vždy řešily, co si vzít k čemu, jaké si udělat nehty, vlasy a kdo ví co, ale obvykle to bylo jen jednou za čas nárazově a pak jsem měl nějakou dobu pokoj, než je ta mánie zase postihla. No, Charlie tím byl postižený téměř pořád. Několikrát jsem ho na to dokonce upozornil, načež mi řekl, že pro něj je tohle důležité jako pro mě „chápání nějakých zlých bakterií nebo co to dělám ve škole" a že důležité věci se mnou přeci prostě sdílet musí. Takže ve sdílení pokračoval.

První zkoušku měl asi až týden poté, co se dozvěděl, že se vůbec nějaké z nich účastnit bude. Byl nadšený, odcházel tam se zářivým úsměvem, plný hravosti a vzrušení, proto pro mě bylo obrovským překvapením, že se večer vrátil a byl celý skleslý.

„Ahoj," řekl jen a tak nějak automaticky se mi schoval do náruče.

„Co se děje?" vyzvídal jsem hned namísto pozdravu. Asi to bylo nějak necitlivé, protože jediné, co se stalo, bylo to, že se mi v náruči rozplakal a já nevěděl, co dalšího říct, jelikož jsem netušil, proč se to děje.

A tak jsem ho jen držel a nechal emoce, aby proudily ven. Bylo to pro mě u něj nové. Už jsem ho plakat viděl, ale tohle bylo naprosto jiné, takové, jaké jsem to ještě nezažil. Jako by se ho něco dotklo vážně až úplně hluboko v jeho duši. Horečně jsem se snažil vymyslet, co se asi mohlo stát zatímco jsem se ho snažil konejšit univerzálními větičkami typu „to bude dobré". Vůbec mi to nešlo, hlavně i protože jsem z toho sám byl špatný. Bylo mi líto, že se takto cítí.

„Promiň," zašeptal pak. „Už je to lepší," usmál se na mě s uslzenýma očima.

„Můžu vědět, co tě tak vzalo?" nepřemohl jsem zvědavost.

„Jenom to tam pro mě dneska bylo hodně emotivní. Hodně se mě to dotklo, co se tam dělo a tak," řekl mi. Moc jsem si to nedokázal konkrétně představit, ale pokračoval jsem v roli chápavého přítele, který se rozhodl to nerozpitvávat. Věděl jsem, že pokud to mělo být něco, co bych měl vědět, řekne mi to sám, až bude připravený a chtít.