Chlapci v sukních

IX.

Charlie mi strčil před obličej nějaká fintítka a spustil: „Bude mi víc slušet starorůžová...nebo levandulová?"

„A která je která?" zeptal jsem se neomaleně. Napočítal jsem deset okýnek, ve kterých byly nejspíš stíny a všechny byly růžové.

„Vážně?"

„Vždyť všechny vypadají skoro stejně!" namítal jsem v sebeobraně, zatímco on nevěřícně vrtěl hlavou, přecházel po obýváku a nejspíš přemýšlel, jestli mě tou krabičkou trefit do hlavy.

„Nejsou stejné. Vidíš? Podívej," vybídl mě a začal ukazovat: „Lososová, světle růžová, klasická růžová, starorůžová, malinová, levandulová..."

„Dobře, dobře...stačí. Mám dost."

„Ty jsi tak...!"

„Tak co?"

„Tak... Tak kluk!"

„No, penis v mých kalhotách by ti to nejspíš potvrdil, kdyby uměl mluvit. To byla urážka?"

„Ne, to bylo jen zvolání do nebe. Takže starorůžová versus levandulová, to je věčný boj..." povzdechl si a bezradně koukal na paletku.

„Tak ukaž, já se pokusím," přislíbil jsem mu.

Podal mi stíny. Chvíli jsem si ho prohlížel střídavě s líčidly.

„No?" vybídl mě dost nedočkavě.

„Tak...Tahle?" ukázal jsem na jednu, neschopný si za boha vzpomenout, jak ji předtím nazval.

„Lososová," řekl ledově.

Ano, věděl jsem, že tam padlo nějaké rybí jméno!

„To vážně? Vždyť s tou vypadám jako debil. Ne, že bych pro ni nebyl dostatečně hezký, ale v lososové vypadá jako debil skoro každý," obhajoval se, asi spíš sám před sebou.

„No, snažil jsem se. A nebo tedy tuhle."

„Máš říct rovnou, že levandulová, to je dobrá volba," pokyvoval a znovu se rozzářil.

„Jo, jsem šťastnej, když můžu pomoct," poplácal jsem ho po rameni ještě trochu zmateně z těch všech naprosto stejných odstínů. „Můžu se tě na něco zeptat?"

„Jistě. A trochu to prozářím bílou."

„Co?"

„To nebylo na tebe. Občas si mluvím sám pro sebe. To sis ještě nevšiml? No, ptej se radši."

„Uh... Jo, no, proč nezkusíš třeba nějakou...já nevím, mužskou roli?"

„To je úplně jednoduché," usmál se na mě, potom otevřel zrcátko a začal s líčením.

„Vím, že bych byl fakt výborný Romeo. Shakespeara snad znáš aspoň z doslechu," zamračil se na mě. „No, ale radši než skvělý Romeo budu nezapomenutelná Julie. Dneska je hrozně těžký se prosadit v branži. Chci dosáhnout toho, že lidi uvidí někde na upoutávce moje jméno a řeknou si, že „wow, to musím vidět, když tam hraje Charlie". Rozumíš. Nehodlám se dál držet stereotypních pravidel. Ne, když žiju v generaci, která je natolik odvážná, že boří tisíce let zaběhnutý gender. A hlavně jsem tak dobrý herec, že zvládnu obojí, je to výzva. Ženská mentalita je přeci jen o chlup jiná než mužská. Vlastně je to taková zábava v práci. Trochu jako experiment, kdybych ti to měl přiblížit."

„Dobře. Nic proti tomu, jen mě to zajímalo. Ušetřilo by ti to spoustu vybírání růžové, to by byla rozhodně výhoda."

„Matthew, věci, které stojí za to, nejsou snadné," poučil mě s kamenným výrazem.

„Zas to na mě hraješ, co?"

„Jo. A ty se na to furt chytáš," dobíral si mě a nešikovně si otřel ten malý štěteček o tvář. Byl ale tak rozjívený, že si toho ani nevšiml.

„Máš tady... Počkej, nemel sebou," chytil jsem ho. „Máš tady šmouhu."

Jeho tvář mi skončila v dlani, díval se na mě velkýma a napůl namalovanýma očima, a já se palcem opakovaně snažil setřít tu jeho růžovou nedbalost.

Tedy levandulovou, ano, levandulovou.