Živí nic nepoví✔

5. Slavné porážky, hanebná vítězství

Esha nebyla nervózní. Odmítala taková být.

Když scházela schody dolů do přízemí, ignorovala opovrhující obličeje. Ignorovala občasné nadávky či posměšky. Od doby, co ji před jedenácti měsíci Moirat chytil a provalily se informace o jejím pokusu o útěk, to nebylo jiné. I když ze začátku to bylo intenzivnější.

Jedna vražedkyně – jedna z Raveniních oblíbenějších – se jí pokusila napadnout. Esha se chtěla bránit, ale Moirat u toho shodou okolností byl a včas to utnul. A stačila tomu jedná, tiše pronesená věta. Jen dvě slova.

Je těhotná.

Když vražedkyně slyšela, v jakém je Esha stavu, začala se smát jako smyslu zbavená. A tehdy Esha pochopila, proč si jí Raven oblíbila.

„Tak ty ses nechala zbouchnout a chtěla jsi utéct se svým milencem?" zeptala se jí vražedkyně, když se přestala smát. „Ubožačko," prskla jí do tváře. Což bylo to nejmírněnější, co od té doby slýchala.

Nebylo tak překvapující, že s ní ostatní nesoucítili. Soucit se tu nezná. Soucit tu nikdo nemá ve slovníku. Ale i přesto bylo bolestivé vidět, jak se tváře naplněné úctou, strachem a odhodláním být lepší než ona, proměnily na tváře plné opovržením, nenávisti, lhostejnosti.

Byla to velká změna, ale Esha to snášela vcelku dobře. Brzy si uvědomila, že nemá cenu se tím zaobírat. Vnější svět pro ni skončil ve chvíli, kdy přiměla Ateena nasednout na loď o odplout. Ve chvíli, kdy pochopila, že se pro ni nevrátí, že jí poslechl. Byla za to ráda, že ji poslechl, že je díky tomu mimo nebezpečí, ale také ho za to nenáviděla. Skrytě doufala, že se opravdu vrátí a najde nějaký záhadný a zázračný způsob, jak jí a dítě dostat z Moiratových spárů.

Moirat nebyl jinak extrémně zlý. Nikdy si to nemyslela. Ale taky si nikdy nemyslela, že bude tak děsně majetnický. Asi to měla předvídat. Asi neměla být tak hloupá a naivní. Moirat se jí často ptal na život, který si představovala, že povede se svým milým. Ze začátku, první měsíc, ho ignorovala, nebo mu odsekávala. Nehodlala se o tom s ním bavit.

Nebude se bavit se zlodějem o tom, co jí vzal.

Ale jak druhý měsíc plynul a jedinou společnost jí dělala Amelia, která se s ní bavila bez jakýkoliv předsudků – naopak vyjádřila lítost, že jí to nevyšlo – Esha si uvědomovala, že Moirat je zřejmě druhý a jediný člověk, který se s ní chce bavit. Věděla, že jakmile s ním začne mluvit, tak ještě víc zabředne do smyčky, kterou pro ni přichystal, ale samota bolela. Amelia s ní mluvila jen párkrát do dne a jen na chvíli. To, že byla její soukromá služebná naznamenalo, že Amelia neměla jiné starosti – alespoň od dob kdy tu není Raven, aby to pohlídala.

A tak na začátku druhého měsíce začínala odpovídat. Pomalu, váhavě, ale odpovídala. Viděla to tiché potěšení v Moiratově tváři. To tiché vítezství. Esha v tu chvíli myslela, že rozbije první věc, která se jí dostane pod ruku. Avšak vzpomněla si na dvě věci: první byla vzpomínka na vázu uprostřed pokoje v Salianqu, kde s ostatními odchovanci předstírala diplomatickou delegaci – vzpomněla si, jak se sázeli, kdo ji jako první rozbije a odmítala být tou, která tu sázku jako první prolomí (i když dávno neplatila); a druhá byla hláška, kterou kdysi dávko, než svět nerozbila válka, slyšela od svého otce: slavné porážky, hanebná vítězství. A uvědomila si, že přesně takhle to je i nyní.

Její porážka byla slavná. Její polapení bylo oslavováno, jako samotné vítezství ve válce, ke kterému dojde až za několik měsíců. Avšak toto jeho vítězství bylo hanebné, bylo podlé, bylo skrývané. Snažil se skrývat pocit vítězství, když s ním začínala mluvit. Moirat věděl, lépe než kdokoli jiný, že ke svému cíli se nedostane ani skoky, ani během, ale pomalými drobnými krůčky.