Živí nic nepoví✔

9. Prach ve větru

Raven se dlouho nestalo, aby byly její oční víčka takto těžká. Chvíli ji trvalo, než našla sílu je otevřít. Ovšem ta síla už nestačila na pohnutí hlavy. Když takhle nehnutě ležela na posteli hledíc na staré bedny u zdi, vzpomínala, co se vlastně stalo minulou noc.

Po blíže nespecifikované době si vzpomněla.

Zápasy v ringu se zraněným ramenem a s jedem v krvi. Namyšlený chlap s namyšleným zápasníkem. A pak ten kluk, kterého ten den okradla a on ji na oplátku nejen že neudal, ale pomohl jí z ringu a dostal ji do postele.

Snad jí neokradl, problesklo jí hlavou. I kdyžby si to docelai zasloužila.

Po době, která mohla trvat pět minut, ale stejně tak klidně i hodinu, se konečně vzmohla na pohyb a velmi neohrabaně se posadila.

„Už jsem se bál, že tě ten jed zabil," zaslechla vedle sebe a instinktivně sáhla po dýce, kterou měla pod hlavou. Když zbraň vrhla po řečníkovi, všimla si, že to je ten kluk ze včerejška. Vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje. Ten hlupák měl vcelku pohotové reflexe, protože se dýce vyhnul bez sebemenšího problému.

„Nevím, jestli je nejlepší nápad vrhat svou jedinou zbraň," podotkl, když na bednu vedle postele položil měch s vodou a vedle látkový uzlík.

„Co tu děláš?" zavrčela a vytrhla mu z ruky dýku, kterou jí podával.

„Zaprvé bys mi mohla poděkovat, že jsem ti včera zachránil prdel, Masari," To její falešné jméno řekl tak zvláštně. Jako kdyby jí nebaštil, že se tak skutečně jmenuje. Třeba takový hlupák nebude. To se ovšem vyvrátilo v okamžiku, kdy pokračoval: „A zadruhé bys mi mohla poděkovat za snídani, kterou jsem ti přinesl. Zadarmo," dodal, „nemusíš nikde krást peníze, abys mi za to zaplatila,"

Byl to hlupák a bylo to do nebe volající.

„Proč to děláš, ty blázne?" zeptala se ho upřímně a šáhla po měchu s vodou. Ústa měla vyschlá na troud.

„Tak nejdříve bys mi mohla říkat Jarrowe," Zajímavé jméno. Ten blázen říká své jméno pomalu na potkání. Nikdy nepoznal, jaká je to nebezpečná informace. Raven se přichytila, že mu to vlastně závidí.

„Tak mám ti nejdřív poděkovat, nebo ti říkat Jarrowe?" rýpla si do něj a na nepatrný moment si připadala, jako kdyby se špičkovala s Ezarasem. Avšak hned na to ji konfrontovala realita, když se podívala na svou pěst, kde byla krev.

Tolik krve tam tehdy bylo...

Jarrow se zdál, že je tou její rýpavou poznámkou překvapen, ale docela rychle se vzpamatoval: „Pořadí si urči sama, když jsi zraněná,"

Málem by zapomněla na to zraněné rameno.

„Dobře, děkuji, Jarrowe, že jsi mi včera pomohl, za snídani a teď bys mohl zmizet," Na začátku se snažila o milý tón, ale na závěru byla už značně nevrlá.

„Ne,"

„Ne?" Dlouho se jí nestalo, aby slyšela tak nonšalantní vzepření.

„Ano, slyšela jsi, ne, nikam mizet nebudu," Ten tvrdý výraz jí připomínal vojáka rozdávající rozkazy. „Jsi zraněná. Potřebuješ ošetřit. A protože jsem pochopil, že jedinou tvou obživou jsou zápasy, nebo kradení, tak jsem se uvolil, že ti pomohu i s tím,"

„Ne," Teď se snažila o nonšalantní vzepření ona, ale bylo to spíše zavrčení polodivokého zvířete.

„Tak se mi zdá, že oba hodláme neuposlechnout toho druhého," broukl, jako kdyby se nechumelilo.