Živí nic nepoví✔

27. Průser měsíce

„Jestli od toho hasierského čůraka uslyším ještě jednu připomínku , tak ti přísahám, že ho tou lopatou už sejmu,"

Jarrow položil na stůl minci za to mizerné pivo, které tu prodávali a odcházel už ze třetího brlohu, který ten den navštívil. Přičemž ignoroval rozhořčeného dělníka, který si stěžoval na svého nadřízeného. Už byla noc. Sice nebylo pozdě, zbývaly dvě hodiny do půlnoci, ale i přesto Jarrow byl zoufalý, že nic použitelného neslyšel. Většina občanů si stěžovala na Hasierské pány, kteří se nakvartýrovali do města. A to si říkal, že má kliku, když mu Raven přidělila západní část města.

Když vyšel z toho brlohu ven, milerád se nadechl čerstvého vlahé vzduchu. Nebyl tak suchý jako v Rawrmoru. Zvykl by si bydlet u vody, ale vzhledem k tomu, že doma měl několik let zavedenou pekárnu a v Assuntrii by těžko zůstal, tak tyto úvahy hned zavrhl a soustředil se na ruch ulic.

Gabon nebyl tak velký, jak Shamal – hlavní město Souostroví ledu a písku – ale i tak to bylo vcelku velké město. Už na Souostroví slyšel zvěsti, že město bylo daleko větší a velkolepější. Musel přiznat, že by ho rád viděl. Ezaras mu dovysvětlil, co s městem udělal král a proč tak učinil. Prej se tu už tehdy koncentroval odboj a vlastizrádci.

Moc mu to podpálení města nepomohlo.

Tady v západní části Gabonu bylo hodně dělnických čtvrtí a chudých lidí. Doufal, že tady odboj bude vřít a bude to pouze veřejné tajemství. Mýlil se. Až se vrátí zpátky do hostince a ostatní budou říkat, kdo co zjistil, tak nechtěl být jak mrtvá váha a chtěl také něčím přispět. Doufal, že Raven a nakonec i ostatním bude víc nápomocný. Ale zatím to moc nevypadalo. Prozatím jim jen posloužil jako snadná vstupenka do města. To nebylo mnoho. Stále si připomínal, že je bývalým armádním kapitánem, ale když viděl dva bývalé odchovance v akci v té zmasakrované vesnici... začal si uvědomoval, koho si to přeci jen najal jako pomocnici do pekárny.

Nelitoval, že šel do toho. Sice to znělo šíleně, ale ta výprava se mu líbila. Líbilo se mu, že to není stereotypní život v malém městě, kde celý den je jen v pekárně a jeho největší starostí je, že dojde mouka. Nebo vejce. Tady byla akce, cestování, dobrodružství. Zapomněl, jak mu to chybí. Pekárna dobře posloužila jako lék na jeho zážitky z armády, ze které odešel, protože už nechtěl být nástrojem systému. Tehdy si říkal, že armáda na Souostroví je tvrdá, ale když viděl hasierské vojáky tady v Gabonu, jak pranýřujou lidi na náměstích, jak před chvíli vtrhli do nalévárny, do které chtěl Jarrow vejít, ale rozmohla se tam masivní rvačka, takže měl smůlu ... Chápal, proč Raven řekla, že si musí dávat pozor na všechny lidi. V této zemi se nedalo věřit nikomu. Ani dětem. Viděl ty malé zlodějíčky, jak chodí po ulici a dívají se, na koho by sehráli své divadýlko. Jednomu málem naletěl, ale Raven ho zarazila. To bylo ještě před hostincem, kde bydleli.

„Jakmile jim dáš byť okousanou kůrku, tak tu máš všechny sirotky z města. Není to správné, ale ignoruj je,"

Viděl, jak jí to je nepříjemné. Něco mu říkalo, že ví, jaké to je být dítě na ulici, ale nevyzvídal. Ať přijde sama.

Nalévárnu, kam vtrhli právě vojáci, přeskočil na svém seznamu podniků, které tuhle noc navštíví. Třeba se tam vrátí cestou zpátky.

„Ty zatracené loutky poznám na sto honů. Nesnáším, že jsou v našem městě," Jarrow zbystřil, když slyšel, jak nadává jeden muž středních let. Stál se svým společníkem na ulici a pozoroval její běh. „Nechápu, jak je tu Marcos může nechat jen tak pobíhat,"

„Ty chceš na město seslat Loutkařův hněv?" zpražil ho ten druhý výrazně tišším hlasem.

„Chci, aby vypadli a aby nechali tohle město na pokoji. Stačí, že tu jsou ty hasireský svině převlečené za vojáky. Mám chuť jim rozmrdat ksicht o nejbližší zeď, jen co je vidim,"