Živí nic nepoví✔

52. Na rodinu se nekašle

Pro Brekera bylo zvláštní být na misi se svým bratrem a nemít před ním žádná tajemství, neříkat mu žádné lži. Mluvili spolu klidně, na rovinu a pouze o věcech týkající se mise. Nebavili se o včerejší roztržce. Jako kdyby se vůbec neodehrála. Možná jenom Deetori byl překvapen, že Breker zůstal. Čemuž by se vůbec nedivil.

Ráno si všichni ještě zběžně prošli plán a Ezarasova skupina se vydala do Hradu. Museli tam být brzo, aby se smísili se služebnictvem. Deetorova skupina měla čas. Vyrazila dvě hodiny před polednem. Místo, odkud budou střílet, měli obhlédnuté dny dopředu a díky tomu přesně věděli, že hlídka tudy jde dvakrát za den a ještě začátečníci. Nebylo proto těžké, aby sedmičlenná skupinka vyšplhala na vysoké staré olše, uvelebila se na větvi a připravili se vystřelit.

Brekera nejdřív pohoršovalo, že na tak jednoduchou akci má jít sedm lidí, ale pak si uvědomil zbytek. Koho mají zabít. Že v ideálním případě mají tři cíle. Dva budou pod neustálou ochranou a jeden bude zamíchán v davu. Nevěděli, jak zahrady budou vypadat, jak budou vyzdobené, kde budou stát stráže, z jaké strany budou chodit hosté. Nevěděli nic. A pak, jakmile své cíle zabijí, budou muset uprchnout k západní bráně a daleko za Peragon. Breker nevěděl, co bude dělat dál. Vzhledem k tomu, že se vlastně stane atentátníkem, bude muset uprchnout ze země. Takže Souostroví ledu a písku, nebo Polární děsy to jistí. Bylo příliš riskantní utíkat do Sezantu. A do GasenLy se mu už vůbec nechtělo.

Bratr ani sestra mu nenabídli, aby se schoval do odboje. Tušili, že by to odmítl. Ne kvůli Marcosovi, ne kvůli svým sourozencům, ale jestliže špatně odhadli prince a ten se bude chtít mstít, všichni si mohli jít na náměstí rezervovat svůj špalek. A byl by převelice rád, kdyby mu do krku nepršelo.

„Jak dobře jsi na tom se šípem?“ zeptal se ho bratr, když se chystali vyrazit.

„Na E-Sahar nemám,“ Měl co dělat, aby si dával pozor na pusu a nevytahoval pravá jména. „Ale patřil jsem ke špičkám,“ nevytahoval se. Sděloval fakt. A Deetori si toho byl vědom.

„Dobře, bereš si královnu, já krále,“ Pravda. Deetori odmítal toto břemeno předat komukoli jinému. Šíp, který poletí na krále, je otráven. Deetori na černém trhu získal velmi vzácný jed – kurake. Byla to směs těch nejprudších jedů světa. A protože to je velmi vzácný jed, ampulka vystačila pouze na napuštění jednoho šípu. „Jayx si vezme Moirata. Vy dva,“ ukázal na dva muže, které Breker jménem neznal, „nám kryjete záda a budete ukryti na nižších větvích. Vy dva se postaráte, že kdyby někdo z nás minul, tak šíp přesto najde svůj cíl,“

„Ale máme tři cíle,“ upozornil ho Breker.

„Aspoň uvidíme, jestli ses přeci jenom trochu nechvástal,“ Dobře tedy. Věděl, proč on měl zabít královnu. K té neměl sebemenší závazky, vztah, nic. Bylo jasné, že svou práci zastane. „Navíc, máme pojištěné, že kdybychom netrefili Moirata, tak Sahar se o to v tom zmatku postará,“ Také pravda.

Cestou spolu nikdo neprohodil ani slovo. Atmosféra byla napnutá. Všichni byli nervózní. Nikdo z nich nebyl totální idiot, aby si neuvědomoval, o co tu vlastně jde. Breker by rád řekl, že on zůstal čistě profesionální, ale každý den se nestává, že jdete zabít svého vlastního krále. Na místo dorazili přesně hodinu a čtvrt před polednem. Cestou museli vzít lehce oklikou. Nemohli si dovolit si to štrádovat přes nejrušnější náměstí města a čekat, že ve Zlatém pozlátku si nikdo nevšimne sedmi lidí, kteří jsou ozbrojeni luky, šípy a několika dýkami. A nikomu nebude divné, že jdou přímo k Hradu. A i když ranní hlídka byla dávno pryč a ta večerní ani ještě nevstala z postele, museli se mít na pozoru.