Živí nic nepoví✔

44. Tváří tvář prázdnotě

Ateen celou noc nezamhouřil oči. Do čtyř do rána poslouchal bláznivý plán Brekerových sourozenců na svrhnutí krále a říkal si, jestli něco není ve vzduchu, že všichni mají jeden bláznivější plán, než ten druhý a ke všemu ty plány vycházejí. Pomalu to vypadalo, že čím bláznivější, tím úspěšnější. S Deetorim a s Corrou se dohodli, že o přesné (ne)účastní na jejich plánu zabít hlavu království se pobaví zítra. Potřebovali čas si vše promyslet a přichystat plány – ať už se rozhodnou pomoc jim nebo nikoli – a také se nejdříve museli vyspat. Raven už byla pořádně protivná, že dokonce i Ezaras s Jarrowem s ní ztráceli trpělivost. Ta jim na to pouze odvětila, že přesně proto musí mít dobrý spánek. Jinak by s ní nevydrželi ani mrtví.

Blade, ten zrzavý chlapec, byl ráno už pryč, když se Ateen probudil. Ezaras s Brekerem stále spali a Raven s Jarrowem ve světnici stejně tak. Proto se rozhodl nedělat v chalupě hluk a šel se projít. Jídlo tam na dnešek měli, přeci jenom byl s tím chlapcem včera na nákupu, takže se jenom potuloval ulicemi. Neúmyslně, asi po půl hodině bezcílným blouděním po městě dorazil na náměstí, kde se poprvé s Eshou potkali. Tam, kde dřív stál stánek s pracovním oblečením, nyní stálo popraviště. Blade jim vysvětlil, že nepopravují tolik lidí, jak by se na první pohled mohlo zdát, a už vůbec ne loutky, ale přesto to bylo děsivé. Shodou okolností na tohle popravišti někoho před několika dny popravili, takže malým náměstím se linul hlas hodujících vran a krkavců na mršině. Pach tu byl silnější než obvykle, ale za to mohlo tlející tělo. Kašna, kde před roky tekla voda, nyní byla humáčem. Kašna, u které stál Ateen, když do něj Esha vrazila.

Tehdy spěchala předat dokumenty svému klientovi, které ukradla. Pamatoval si, že se na něj sotva ohlédla a už vůbec se neobtěžovala s omluvou. Šla pozdě. A i když byla ten den neslušná a Ateen ji ani neviděl do tváře, druhý den šel o pauze na to stejné náměstí, které bylo od jeho krámku na dohled, v naději, že ji opět spatří. Její krátké blond vlasy byly v Hasieře rarita, a proto by si ji hned všiml. Stejně tak jako ona by si mohla všimnout těch jeho bílých. Ten den nepřišla. Ale přišla ten další. Tentokrát se jenom procházela a dívala se po stáncích a po obchodech. Měla den volna. Všechny tyhle informace se dozvěděl až o týdny později, kdy mu je vyprávěla ve setmělé místnosti jeho bytu.

Řekla mu, že na to náměstí opět dorazila, aby se porozhlédla, jestli uvidí albína, který ji tak moc utkvěl v hlavě, že nemohla spát. Že si celou dobu přehrávala, jak do něj neomaleně vrazila a beze slova běžela dál. Jak si koutkem oka všimla sněhově bílých vlasů a kvůli kterým tu ten den stála a hledala ho.

Kdyby tohle Ateenovi někdo vyprávěl v hospodě, jak potkal svou životní lásku, protože Ateen moc dobře věděl, že tou Esha pro něj je, tak by se smál. Přece kdo se zamiluje do holky, která do něj vrazila? A jaká holka půjde na druhou stranu města hledat muže, kvůli jeho barvě vlasů? Ateen na Písaře moc nevěřil, ne nijak víc než všichni okolo něho. Neznal moc fanatiků, kteří by ho vyzívali. Většina si jeho jméno bralo do úst, kdy se jim to hodilo a shazovalo na něj všechny zdary a nezdary a modlili se k němu jenom ve chvílích, kdy jim hořela koudel u prdele. Ale neviděl jiný důvod, jinou příčinu než tu, že Písař opravdu musel existovat a musel být tím, kdo je svedl dohromady.

Ateen cítil, jak mu z očí vytryskly slzy a spěšně si je setřel. Nechtěl brečet na ulici. Chtěl se k tomu náměstíčku plného smradu a vzpomínek otočit zády, ale světlé vlasy na druhé strany kruhového prostranství ho zarazily.

To nemohla být pravda. To nemohla být ona.

Dívka s blond vlasy se ztratila v davu a Ateen neváhal ani sekundu a vrhl se do něj. Opravdu Písař existoval. Jaká byla šance, že by se po víc jak roce odloučení náhodně setkali na místě, kde se střetli poprvé? Neomaleně vrážel do lidí, nedíval se doleva, doprava, pohledem stále hypnotizoval hlavu s blond vlasy, které se objevovala a mizela v davu maximálně nedůležitých lidí. Dívka se zastavila u jednoho stánku a něco si kupovala. Konečně na ni Ateen pořádně viděl. Ano. I výškou odpovídala. Chtěl na celé náměstí zařvat její jméno, ale udržel se. Vzadu v paměti na něj křičel hlásek, že je v Peragonu, kam nesměl v kročit, jinak je oba zabijou. Ve městě plné loutek a všelijakých dalších lidí, jejichž oči a uši končí v Loutkárně.