Živí nic nepoví✔

36. Noc zlomených přání

Byl to již druhý den, co Raven předestřela Brekerovi jejich plán. Druhý den nejistoty a naslouchání řeči města, jestli náhodou neuslyší svá jména, jak se šíří jako požár. Žádný požár se nekonal. Zatím. Ale přesto Raven byla jako na trní, protože neměla po ruce žádný kyblík s vodou, který by ten případný požár uhasil. Do města chodili jenom pro jídlo a pro získání informací. Raven s Ezarasem ještě v noci chodili na špehovačku před vilu odboje, aby zjistili, jestli se tam něco neděje. Byl klid po pěšině.

Třetí den Raven začala pomalu okusovat nábytek. Ezaras stále popocházel po místnosti, stále někde něco čistil, rovnal, uklízel. Ateen seděl a jenom klepal nervózně nohou. Zdál se, že je duchem už v Peragonu u Eshy. Musela mu hodně scházet. Jarrow z nich byl ten nejvíc klidný. Když se ho zeptala, jak to dovede, odpověděl, že armáda ho na čekání a nejistotu vyškolila více než dostatečně.

Tři dny v kuse pršelo. Podzim se silně hlásil o slovo a tady v Gabonu to bylo ještě depresivnější než v Peragonu. Tři dny deště, tři dny nejistoty. Všichni z toho pomalu začínali šílet. Na konci třetího dne se rozhodli, že pokud do dvou dnů se Breker neozve, dojdou za ním sami. Nechtěli to nechat otevřený. Mohl by mít postranní úmysly, o kterých nevědí a bylo by to v háji. Nebo se k nim chtěl přidat, jenom si na to musel připravit půdu v odboji. Považovali to za silně nepravděpodobné, ale naděje umírá poslední.

„Nesnáším déšť," prohodil Jarrow, když se díval na město z okna. Raven seděla vedle něho v křesle o procházela si mapy kde plánovala nejkratší a nejbezpečnější cestu do hlavního města Hasiery. Plánovala cestu domů. I když tak Peragon nějakou dobu už neoznačila. Nebyla si jistá, jestli to město vnímá jako domov. Jestli vůbec považuje jakékoli místo za domov.

„Řekla bych, že když jsi žil téměř v poušti, tak déšť uvítáš," broukla zamyšleně.

„Mám rád déšť po horkém dni, ale ne tří denní liják bez přestávky," upřesnil, „Nic není vidět, ani slyšet,"

„Jednou, když jsem byla na misi v městě poblíž Sezantu, jsem zaslechla jedno přísloví, které v tam mají," prohodila, aby řeč nestála, „Říkají tam: voda spí, nepřítel spí,"

„Co to znamená?"

„Když jsem se na to zeptala, protože jsem to také neznala, tak mi bylo odpovězeno, že za deště právě není nic slyšet, ani vidět. Proto většina zločinců vychází ven v tomto počasí. Smyjí se stopy, známky zločinu. Prý k tomu mají přidané další přísloví, že když budeš u řeky sedět dost dlouho, uvidíš těla svých nepřátel," A opět se zahleděla do map.

„Takže voda prostě smyje všechny stopy a všechny problémy," shrnul zamyšleně.

Raven na to už neodpovídala. Zrak se jí skutálel k Džungli vyvrhelů. Až tohle všechno skončí, bude muset vymyslet, jak Kuzmishovi splatit dluh. Slíbila mu to. I když on jí pravděpodobně také pohřbil. Napraví své chyby a splatí staré dluhy. Ať to bude trvat sebedéle.

Do místnosti se najednou dostal prudký vítr s deštěm, že téměř všechny mapy na stole odlétly. Raven vstala a viděla, že okno je otevřený a v něm stojí Ezaras. Podle rudé barvy tváře a vytřeštěných očí poznala, že se něco bravurně posralo.

„Musíme pryč. Hned!"

×××

Ateen nevěděl, co se děje, ale když do pokoje vtrhla Raven se slovy: „Je to v prdeli," věřil ji. Všichni byli připraveni pro všechny případy, takže se vůbec nezdržovali s balením. Věci měli po celou dobu pobytu připravené ve vaku. Stačilo ho jenom popadnout a jít. V tomto případě zdrhat. Ani si nezkontrolovali pokoje, jestli tam něco nenechali. Zbraně měli všichni připnuté u sebe, peníze také a nic víc nutně nepotřebovali. Ještě jenom přežít tuhle noc.