Živí nic nepoví✔

26. Řeč města

Ezaras zapomněl, jak je Gabon ubohá díra jen vzdáleně připomínající město. Když s Raven vklouzli oknem do pokoje, který Jarrow s Ateenem pronajali, začal odhadovat, za jak dlouho vypadnou pryč. V porovnání s Peragonem Gabon byla pouhá vesnice. Rozlohou se mohl přibližovat možná tak Zlatému pozlátku.

Před válkou město bylo daleko větší. Velikostí se mohlo rovnat Peragonu, avšak jakmile město a s tím i zemi získal král Ordain, změnilo se to. Vzal si do hlavy, že už tehdy ve městě byl odboj sílící na moci, kde se centralizovali gasenláští spojenci se zrádci koruny. Kolovaly drby, že se mnozí šlechticové a diplomaté snažili královi následující rozhodnutí vymluvit, ale záhy bylo zřejmé, že se jim to nepovedlo. Král ve své paranoie rozkázal, aby se z města vypudila ta zrádcovská sebranka. Nikdo přesně nevěděl, jak to chce udělat.

Během několika dní se královstvím rozšířila zpráva, které většina nevěřila. I hasierští obyvatelé s tím měli problémy. Gabon byl v plamenech a nikdo se ho nesnažil uhasit. Nikdo se nesnažil zachránit tamní obyvatelé.

Město hořelo pět dní a pět nocí. Až na počátku šestého dne, kdy se oheň nebezpečně přibližoval k vnitřním městským hradbám, se hasierští vojáci začali snažit oheň hasit. Před nimi se o to snažili obyvatelé Gabonu, ale nebylo jim to nic platné, protože jim v tom vojáci bránili. Zatímco se všichni snažili město uhasit, malá skupinka z Loutkárny šla zbourat a zničit starý královský hrad.

Během týdne tak Gabon přišel o královskou rodinu, královský hrad a dobré dvě třetiny města s nespočtem lidských životů. Nikdo z Hasiery se je nesnažil počítat, natož pohřbívat. Těch několik málo lidí, kteří měli štěstí a dostali svou fyzickou schránku pod zem, mohli děkovat odvážným sousedům, kteří měli málo starostí se svým vlastním životem.

Po uhašení ohně zůstalo stát jenom vnitřní, prastaré centrum města.

A přestože to bylo před deseti lety, místní obyvatelé na tuto křivdu nezapomněli.

„Jak moc na vás ta stará nána koukala divně, když vám pronajímala pokoj?" broukla Raven, opírající se o parapet. Okenice a samotná už stihla s Ezarasem povolit. Díky tomu více vrzala. Starý zvyk z Loutkárny.

Ateen při té zmínce pobledl, ale Jarrow mykl rameny. „Čekal jsem to horší,"

Byli to tři roky, co tu Ezaras byl naposledy. Shodou okolností tu měl misi s Raven a ještě s jedním zlodějem, který zaskakoval za Eshu. Ta byla na druhé straně země. Tehdy Raven naposledy zmasakrovala celou rodinu, jenom protože si to zákazník přál. Ezaras měl před jejich smrtí zjistit, kde mají důležité dokumenty a onen zloděj je měl ukrást. Pamatoval si, jak tomu muži záleželo daleko víc na dokumentech, které měl v trezoru než na rodině, která tou dobou byla mrtvá a ležela ve vlastních tělních tekutinách. Naštěstí neměl děti. Jenom manželku a sestru, kterou živil, protože její muž zemřel ve válce.

„Tak jo, jaký je plán?" přesměroval téma hovoru na důvod, proč tu jsou. Už chtěl pryč.

Všichni muži v pokoji se podívali na Raven, která je vteřinu ignorovala. Pak se na ně nevině podívala. „Ou, já mám mít plán? Není to Ateenova akce?"

„Nepřevzala jsi velení nad celou výpravou?" osočil se na ni.

Ezaras ten její úsměv znal. A tak nějak tušil, že i Jarrow si začal zvykat. „Aha, takže jsi přestal myslet a plánovat. Co kdybych tě navedla přímo do pasti a tím tě přinesla Moiratovi na stříbrném podnose. Jen aby přesunul svou pozornost na tebe a my měli tak možnost zdrhnout. Hm?" Ateen nejdřív lapal po vzduchu jak ryba na suchu a následně zrudnul vzteky. „Šetři si energii. Na tohle je už pozdě, ale Breker by to klidně mohl udělat,"