Živí nic nepoví✔

11. Tiché ostří

Jarrow by přísahal, že starání se o tu černovlásku dá víc práce. Věděl, že jméno, jenž mu dala, je falešné, ale předstíral, že to neprokoukl. Často mu vrtalo hlavou, proč tak mladá dívka musí utíkat, že pokaždé, když někdo přišel do pekárny, přimhouřila oči a pečlivě si zákazníka přeměřila. Bylo jedno, jak často on nebo Kelly jí říkají, že to jsou stálí zákazníci a že je osobně znají. Rawrmon je malé město, proto se tu každý s každým znal minimálně od vidění.

Musel ji nechat, že pracovat uměla. Nestěžovala si, jak Jarrow zprvu očekával. Sice na začátku prskala jak kočka, ale když pochopila, že to myslí vážně a že nehodlá přihlížet, jak se zraněním ramenem bude okrádat jeho sousedy, nebo se bude snažit bojovat ringu, tak sklapla. Masari měla původně za úkol pomáhat Kelly a během její nepřítomnosti pomáhat jemu, protože chápal, že se zraněním ramenem nemohla hnout těsto, nebo vytahovat pečivo z trouby, ale jak se ukázala, v té jedné ruce měla větší sílu, než čekal. Navíc se jí to rameno hojilo rychle, druhý den s ním už byla schopná občas hnout, i když viděl, že u toho vždy zkřivila tvář do bolestivé grimasy. Netušil, co je ta mast zač, ale bába kořenářka věděla, co dělá.

A co ho zaráželo ještě víc, nestěžovala si na ranní vstávání. Masari ani nehnula brvou, když ji oznámil, že chce, aby byla v pekařství dvě hodiny před svítáním. Jenom na to kývla. Jako kdyby byla na to byla zvyklá.

Jarrow se rozhodl, že jí bude platit denně, protože předpokládal, že se z něčeho najíst musí. Než odešla, dal jí několik mincí vedle jejího vaku - trvala na tom, že si ho bude brát s sebou. Jakmile si toho všimla, utrhla se na něj: „Nepotřebuju almužnu,"

„To není almužna, ale tvoje výplata za dnešek, trubko," Při tom oslovení po něm vrhla tvrdý výraz, až se bál, že po něm vystartuje - a ne jenom slovně.

„U vás se dává výplata denně?" zeptala se nevěřícně.

„Ne, týdně, jako v pevninské Assuntrii, ale protože pochybuju, že máš nějaké peníze a nějak musíš jíst, tak ti to prozatím budu dávat denně," Nevěděl, co znamená prozatím. Jejich dohoda byla, že mu tu bude pomáhat, dokud se jí nezpraví rameno. Což odhadoval, že bude na konci tohoto týdne, protože na začátku třetího dne dovedla hnout těsto i bez bolestivé grimasy.

„Na jak dlouho tu bude?" zeptala se ho Kelly, když si myslela, že jí nemůže Masari slyšet. Podle její činnosti vzadu v pekárně nic nenasvědčovalo, že by je slyšela.

„Dokud se jí neuzdraví rameno,"

„Ach, ty dobrodinče, to je od tebe velkorysé, ale nenapadlo tě zaměstnat jí natrvalo? Zdá se, že jí ta práce baví a jde jí. Určitě by ti byla k užitku víc než já," podívala se na svou nepohyblivou ruku.

„Neplácej nesmysli," utnul jí, „Víš, že si tu můžeš vždy přivydělat. Vím, že máš muže nemocného,"

„To sice mám, ale takhle holka má nemocnou duši," kývla na Masari, která zrovna dávala do pece skořicové šneky, „Práce jí pomáhá a třeba by konečně přestala s tím bezhlavým cestováním a pokusům utéct před něčím, před čím utéct nejde,"

„O čem to mluvíš?"

„Každý máme své démony, Jarrowe, to moc dobře víš. A mně připadá, že tahle holka jich má víc, než půlku Rawrmonu dohromady," Poplácala ho po rameni zdravou rukou. „Tak já přijdu zase zítra a přemýšlej o mých slovech," Občas mu připadalo, že Kelly je minimálně sedmdesát, a ne sotva pětatřicet.

Nechal Kelly a její řeči být a šel se podívat dozadu na Masari.

„Tak jak to jde?" zeptal se a sám nevěděl, proč se ptá. To, že si nestěžovala, neznamenalo, že by si nějak povídala. Ráno pozdravila, večer poděkovala za peníze a to byl vrchol její komunikace.