Živí nic nepoví✔

45. Kupka popela

Princ Naledii měl dojem, že se studovna stala jeho ložnicí. Ráno se probudil na stole, svíčka dávno dohořela a rozteklý vosk zakrýval víc jak polovinu svícnu. Posadil se se zaúpěním. Noc strávená shrbený na stole neprospělo jeho zádům. Netušil, kolik je hodin. Matně se pamatoval, že večer studoval podrobnosti o Sezantu. Za dva týdny tam pojede ucházet se o ruku princezny Diary. Doufal, že v těch knihách a svitcích bude nějaká zmínka o její osobě, ale doufal marně. Bude se muset smířit s tím, že se o ní dozví víc až u ní doma. Svým způsobem se těšil, že zmizí z hradu. Přemýšlel, kdy strávil noc mimo tyto zdi. Jestli tomu tak někdy bylo.

Ne, nikdy nespal mimo hrad. Zajímavé. Nikdy ho nenapadlo nad tím přemýšlet. Aspoň zjistí, jestli se bude těšit domů. Jeho sestra mu v dopisech občas psala, že se jí stýská po domově. Po něm. Jemu se také po ní stýskalo, ale to ona odešla z domu, ne on. Nevěděl, jaké to je nebýt doma ve své posteli, mezi svými. Asi bylo na čase to zjistit.

A také tato cesta mu poskytne menší únik před matkou a otcem. Matka nedělala nic jiného, než že mu hustila do hlavy věci kolem svatby a že doufá, že to z něho udělá pořádného muže připravený na vládnutí. Otec zase nemluvil o ničem jiném než o odboji v Gabonu, že se jeho lidé nedovedou dostat do města a odstranit Marcose. Když si Naledii dovolil k tomu poznamenat, proč se tam nedostanou jako na začátku války, tak ho otec propálil pohledem, že tehdy je nikdo nečekal a jak je možné, že mu takový detail unikl. Od té doby to Naledii nikdy nekomentoval a vlastně se snažil dělat, že v poradní místnosti není.

Princovo civění do stropu a snahu narovnat si záda přerušilo zabouchání na dveře.

„Dále,"

„Vaše Výsosti," upoutal na sebe pozornost sluha, „máte dopis,"

To upoutalo princovu pozornost. „Přines ho sem," Posel uposlechl, chvatně ho položil do princovi dlaně, uklonil se a zmizel jak pára nad hrncem.

Pečeť byla sezantská. To prince vyšvihlo z křesla natolik, že ignoroval pichlavou bolest v bedrech. Opatrně sňal pečeť a dopis rozložil. Rukopis byl ryze ženský. Ladné tahy, samé kudrlinky, jemný sklon písma. Autorka dopisu ho musela hodiny a hodiny pilovat. Rychle sklouzl na konec dopisu nevšímajíc si obsahu, pouze hledal jméno na podpisu. A dopis mu málem spadl na zem, když si přečetl jméno.

Naledii se musel nejprve vzpamatovat, než se pustil do čtení.

Milý princi Naledii,

dozvěděla jsem se, že Váš zájem o mou ruku nadále trvá a že se za mnou rozjedete na návštěvu, abychom se lépe poznali a naše strany se rozhodli, zda-li se tento svazek uskuteční. Abych k Vám byla upřímná, jsem z našeho setkání nervózní. Doslechla jsem se o Vás ne málo historek, které se velmi liší, a proto si nejsem jistá, jaký obrázek si o Vás mám udělat. Doufám, že některé budou pravdivé více než jiné. Jsem stejnou měrou nervózní, jako zvědavá.

Věřím, že má očekávání nezklamete.

Princezna Diara Tanner sezantská

Po dočtení princ si dopis opět složil a schoval si ho do přihrádky ve stole. Už jenom to, že ho neoslovila Vaše Výsosti, ale oslovila jménem, o ni hodně vypovídalo.

„Také věřím, že mě nezklamete, princezno," odpověděl ji s úšklebkem na rtech.

×××

Deetori seděl pozdě odpoledne v malé světnici v chátrající chalupě v Nuzné realitě. Po své pravici měl Corru a sledoval svého staršího bratra, jak mu říká slova, kterým odmítal věřit.