Živí nic nepoví✔

23. Věrný vůl

Jak dlouho to bylo, co Breker slyšel mluvit černé obchodníky o tom, jak Loutkař chce svého zatoulaného odchovance zpět?

Dva týdny?

Tři?

A?

A nic...

Žádné loutky ve městě. Žádná šepkanda o nich. Žádné šumění tajných informací, které obvykle slýchával. Žádné divné nebo podezíravé pohledy od Marcose či jeho sourozenců. Ale když byla řeč o Deetorim a Corře...

I ti se podivuhodně zdekovali. Corra ho už ráno nezvala, aby jí pomáhal. Deetori na něho už nenarážel jakoby náhodou a neměl různé připomínky, narážky či urážky. Brekerovi to nesedělo, že by se takhle náhle stáhli. Byl rád, o tom žádná, ale nesedělo mu to. Bylo to moc náhlé, moc jednoduché. Samozřejmě že mu to vyhovovalo i do plánu. Vyčmuchá tu tajné, důvěrné informace, a jakmile se objeví loutky a s nimi i příležitost... sbohem a šáteček.

„Po milionté a prvé, musíte víc do toho dát energii těla. Jinak si zlomíte ruku a následně zemřete, protože protivník vám rozmlátí hlavu o zeď nebo prožene dýku srdcem," snažil se vysvětlit těm tupounům Maliyanům. Bylo vidět, že co trénink, to bylo o jednoho dva Maliy méně. Chodili na tréninky k Deetorovi, či někomu jinému. Brekerovi na tom nesešlo. Pokud tu Maliyané měli možnost přeběhnout na jiný trénink, nedivil se, že z nich nic není. Žádná disciplína, žádný respekt, žádná pevná vůle.

Tohle by si v Loutkárně nikdo nedovolil. A proto byli nejlepší.

Jak mu Loutkárna chyběla.

Nechápal, pro Písaře, nechápal, jak tohle může být obávaný odboj. Nynějšího rychtáře nedovedou pořádně ani vystopovat, natož zneškodnit jako jeho předchůdce. Jak si Marcos může myslet, že tahle banda cínových vojáčků má, byť jen nepatrnou možnost vydobýt Lulandě svobodu.

Nechápal.

Ale už to nebude trpět dlouho. Odhadoval, že tak do dvou týdnů se ve městě objeví loutky a do třech bude v trapu. Odpočítával minuty. Vteřiny.

„Fajn, zopakujeme základy!" Kdyby někdo měl pochybnosti, proč to opět opakují, dodal: „Základy musí být vaší přirozeností. Nesmíte nad tím přemýšlet, jak tady Haťapaťa," kývnul na mladého klučinu, kterému bylo kolem dvaceti. Netušil, jak se jmenoval a prostě mu dal přezdívku. Každému dal přezdívku, aby měli větší motivaci. Nefungovalo na ně zasloužení si svého jména? Fajn. Tak jim dával urážející a nelichotivé přezdívky a řekl, že až si to vyslouží, tak jim tak přestane říkat. Většina se díky tomu začala víc snažit. Zbytek odešel.

„Pane?" zaslechl za sebou ženský hlas. Žádné mistře, odchovanče, nic. Jen pane. Breker se snažil přemluvit sám sebe, že lepší něco něž nic.

„Ano?"

„Myslíte, že nepřítel bude čekat s útokem, až se postavíme do základní pozice?" Na tento dotaz čekal od začátku a dost ho překvapovalo, že musel čekat tak dlouho.

Nezdržoval se s mluvením, zaútočil rychle a přesně, jako jakýkoli voják. Buď se ukáže, že ty základy už začínají mít vryté pod kůží, nebo že se nepohnuli ani o píď.

Dívka útok nečekala, přesto se dokázala vyhnout. To byl lepší začátek, než který očekával. Avšak nepovolil, dokud se nepokusí útok opětovat.

Jako kdyby mu Maliyanka četla myšlenky. Započala základní sestavu útoků. Rychle, silně, přesně. Učila se dobře. Kdyby Breker útočil jako ten Silný, neměla by šanci. Ovšem on útočil jako voják. Voják, kterého by byla schopná zaskočit natolik, aby utekla.