Živí nic nepoví✔

19. Samozvaná loutka

Ezaras viděl, jak je Raven odtažitá. Nedivil se jí. Kdyby se ty role prohodili, nejspíš by nebyl schopný prohodit ani slovo. Chtěl jí nechat prostor, aby se s tím smířila, ale nemohl, pokud chtěli pomoci Eshe a tím i sobě si zajistit klidnou budoucnost.

Když Ateen dal jasně najevo, že by se neměla marnit ani chvíle, Raven beze slova šla pryč z uličky. Šla do té polozbořené chatrče, kde přespávala. Poslední týden jí sledovat, aby viděl, do čeho jde. To, že se objevil Ateen, byla pouhopouhá shoda okolností. Kdyby se neukázal, pravděpodobně by tu chtěl s Raven zůstat. Nebo i kdyby chtěla odejít, tak by cestoval s ní. Ten rok bez ní byl úmorný. Až děsivě mu to připomínalo rok po převratu, kdy si naopak on myslel, že ona je mrtvá a když ji pak viděl v Loutkárně, tak to byl jak oživlý sen. Proto moc dobře věděl, jak se Raven cítí.

„To s náma nehodlá celou cestu mluvit?" zabrblal si pro sebe Ateen, ale Ezaras ho moc dobře slyšel. Měl chuť mu dát do držky, ale ovládl se. Jediná chvíle, kdy se přestal ovládat, bylo tehdy v Salianqu, kdy jednou ranou složil Brekera.

Jak Ezaras očekával, vak měla Raven sbalený a přichystaný, kdyby náhodou se objevily potíže a ona musela zdrhat.

„Jaký máš plán, chytráku," zeptala se albína a při tom ho provrtávala pohledem.

„Jak jako plán?"

Raven otráveně protočila očima. „Jak se dostaneme z města, ze Souostroví. Za pár minut bude už tma, těžko seženeme povoz, který by nás odvezl do nějakého přístaviště a tam sehnali loď do města, kde je Breker. Což zajisté máš také zjištěné, kde se ukrývá," Byla nevrlá, podrážděná a stačila jen špetka a zůstala by. To Ezaras moc dobře věděl.

„No, jak se dostaneme pryč z města netuším, ale potřebujeme do Gabonu, takže bych to viděl, že doplujeme do Redworthu a pak koňmo do Gabonu. Zbytek plánu naplánujeme cestou," Bylo viděl, že Ateen vycítil její rozpoložení a našlapoval opatrně.

„Jinými slovy do rána se nehneme," Než kdokoli stihl odpovědět, tak shodila vak na zem a odcházela z chatrče.

„Kam jdeš?" zeptal se Ezaras, aniž by promyslel, jaké následky ten dotaz může mít.

„Chci si ještě promluvit s Jarrowem, pokud mi to Vaše Výsost dovolí," Zase byla ta Nemilosrdná, obávaný odchovanec z Loutkárny. Zlobila se. Příšerně se zlobila. Proto jí nechal jít, aby se dokázala smířit s faktem, že je naživu, že jde riskovat život pro klidnou budoucnost a také ji nechal klid, aby si mohla v klidu promluvit s Jarrowem. Věděl, že ať si to možná ona nepřipouští, tak si na něho zvykla a o to víc, když tu chtěla zůstat. A to, že si ho vzala na krytí zad bylo také dosti výmluvné.

Proto si v chatrči přichystal spaní na starém gauči, přes který přehodil kožešinu, kterou mu Nelli před rokem dal a čekal, až se vrátí. Co dělal Ateen, mu bylo lhostejné.

×××

Když Raven klepala na dveře pekárny, město bylo pohlcené tmou a sem tam bylo vidět světlo z loučí, které svítily u několika nočních podniků. Netušila, jestli jí Jarrow otevře. Jestli s ní bude chtít mluvit. Jakmile uslyšela tiché kroky, znervózněla a jakmile se dveře otevřely a v nich stál majitel pekárny, uvědomila si, že vlastně neví, co mu chtěla říct.

„Nečekal bych, že někdo jako ty bude klepat," Ač to bylo zvláštní, neznělo to kousavě nebo opovrženě. Bylo to takové lehké rýpnutí. Jako laškování mezi přáteli. Raven to uvítala.

„Promiň, jestli jsem tě už vytáhla z postele,"

Jarrow překvapením zamrkal. „Když se objeví tvůj mrtvej kamarád, který je vlastně živý, tak jsi vřelost sama. A to jsem si začínal zvykal na tvé akčnější já," Věděla, že to nemyslel zle.