Živí nic nepoví✔

25. Špionáž v metrovém sněhu

Princ Naledii vycházel z knihovny, ze které si nesl plnou náruč knih. Oné knihy si chtěl prostudovat. Cestou do své studovny potkal dvě šlechtičny, jejichž jména si ani za mák nepamatoval. Avšak podle jejich usměvavým tváří by se klidně vsadil, že oni by měly zájem, aby si je pamatoval. Před několika měsíci by nechal knihy knihami, možná by je nechal ležet hned tu na zemi a šel by za nimi, ovšem dnes ne. Ani dnes, ani zítra. Poslední dopis od jeho sestry ho probudil. Zejména poslední věta:

Jsi princem své země, tak se podle toho, sakra, začni chovat, bratře!

Ona byla princezna své země a jedinkrát nezaváhala, když měla udělat to, co se od ní očekávalo. On se všem povinnostem vždy vyhýbal. Ale teď už ne. Pokusí se dohnat ty roky, kdy se nezajímal o vládnutí, o chod země, o cokoli, co s tím souvisí. Musel to svým lidem vynahradit. Minimálně se o to pokusí.

Přestože princi bylo dvacet tři let, a tudíž se považoval za dostatečně vyzrálého a vyspělého muže, zpanikařil při hlasu svého otce, který se ozval chodbou. Hlas se nesl ozvěnou přes celou chodbou. Rozrážel se od kamenných stěn hradu. Princ si na malý okamžik připadal jak malý chlapec, který něco provedl a otec se na něj zlobí. Cítil, jak se na něj stěny začaly tlačit. Kdyby Naledii pokračoval rovně, narazil by na svého otce. Ale to on nechtěl. Poslechl instinkt malého ustrašeného kluka, který se nepostavil létům, během kterých se naučil bát, jak mu před rokem poradila jistá šlechtična z jihu, a schoval se do malé, boční chodby, kterou používalo zejména služebnictvo. Které tu naštěstí nyní nešlo.

Chodbou se ozval druhý, cizí hlas. Neměl nejmenší potuchu, s kým to otec mohl hovořit. Jakmile si princ byl jist, že je mimo dosah a otec ho nemůže spatřit, vykoukl ze své skrýše. Muž, který otce doprovázel, byl vcelku vysoký, holohlavý. Podle oblečení to byl bohatý měšťan. Zvláštní. Král se výjimečně bavil s měšťany. Považoval je za užitečné idioty. Udělají vše za kus lepšího ošacení nebo za několik zlatek. Ale s tímto hovořil tiše, klidně. Jako kdyby ani nechtěli, aby je někdo slyšel.

To prince zaujalo. Rozhodl se je sledovat. Kdyby ho odhalili, knihy v jeho náručí mu poslouží jako skvělá výmluva, že jde z knihovny. Přestože jeho studovna a ložnice je opačným směrem. Nějak si už poradí.

Ani stráže nestáli u dveří do královi kanceláře. Nikdo o nich nesměl vědět.

Pozdě.

„Prosím, Moirate, sedni si," Princ přišpendlil ucho ke dveřím. To jméno neznal.

„Za co vděčím tomuto pozvání?" Hlas Moirata byl hluboký, drsný. Chloupky na krku se Nalediimu postavily. Šel z něj respekt, až strach.

„Víno?"

„Ne, děkuji,"

„Tak něco ostřejšího?"

„Budu to potřebovat?"

Královou pracovnou se několik vteřin neozval jediný zvuk.

„Ale no tak, příteli," chlácholil ho otec. Nikdy ho neslyšel mluvit tak zpěvně. „Nehraj si na tvrdého krále podsvětí a přijmi číči od svého krále,"

Moirat se uchechtl, „Inu dobrá, když je to číče od mého krále, tak jak bych mohl odmítnout," Kromě zvuku odšpuntování láhve a nalévání čehosi ostřejšího se nic jiného pracovnou neozvalo. „Tak o co tedy jde?" zeptal se již klidně Moirat.

„Menší neoficiální porada dvou nejvlivnějších mužů tohoto království a brzy i kontinentu," Nalediiho zamrazilo. O čem to ksakru jeho otec mluvil?

„Jsem jedno velké ucho, Ordaine," On králi tykal?

„To jsem rád. Co říkáš na znovu otevření válečného pole mezi námi a GasenLou?"

„Nebude ti Salianq šlapat na krk, abys to nedělal, že to je porušení mírových smluv? Copak nemáš za to výhodnější clo, přednost v dovozu a já nevím v čem ještě?" Jak do toho mohl ten muž vidět?

Jeho otec se nevýrazně zasmál. Pravděpodobně to tlumily ty dveře. Princ se pro jistotu otočil, kdyby náhodou někdo šel. Naštěstí chodba byla prázdná. „O to se nebojím. To má na starosti Roxia," Jeho sestra?

„Úkoluješ svou dceru i za Velkým Jezerem?"

„Je dobře vychovaná, sama se nabídla. Což souvisí s tím, o čem jsem s tebou chtěl mluvit," Jeho otec prostě bez dramatických pauz nemohl existovat, to by bez nic nešlo. „Co víš o situaci v Gabonu?"

Moirat si unaveně povzdechl. Nebo aspoň to tak znělo. „Odboj si začíná víc troufat. Předpokládám, že víš, že ti před pár týdny zabili rychtáře a docela se divim, že od té doby nezkusili něco dalšího,"

„Ty tam máš toho svého člověka, ne? Jak se ti trošku zatoulal," Posměšný tón svého otce by poznal, i kdyby ho padesát let neslyšel.