Živí nic nepoví✔

33. Deja vu

Raven uháněla úzkými uličkami doufajíc, že je neslyšel nikdo jiný. Loutka měla před ní slušný náskok, což bylo samo o sobě dost zlé. Přičte-li se k tomu tmu a jistou neznalost prostřední... podtrženo sečteno, byla mírně v prdeli.

Překvapilo jí, že se s ní rozeběhl Breker. Čekala by, že zůstane v uličce a bude se celý večer smát a zapíjet její blbost. Ale přeci jenom ho znala. Jeho mysl se dovedla soustředit na jedinou věc. Když je loutka vyrušila, Brekerův hněv se přesunul z Raven na ni. Už nestíhal myslet na to, že pokud by se opravdu chtěl dostat zpět do Loutkárny, tak tohle je pro něj výborná situace. Naštěstí pro ni jeho instinkt a zvyklost zvítězili před rozumem.

Jak se kčertu vůbec stalo, že zapomněla na to, že ulička má dva konce? Že není slepá? Ale nebyla sama, kdo to zazdila. I Ezaras s Jarrowem nebo i Ateenem nic nenamítali. To všichni počítali s tím, že z druhého konce nikdo nepůjde? Očividně. A upřímně loutky úplně zazdila. Tolik se soustředila, jak Brekera dostat na svou stranu, až úplně zapomněla, že na tomhle hrací poli dávno není sama. Mělo jí trknout, že loutky budou Brekera sledovat. Vždyť ho sledovaly ráno, bylo jasné, že s tím budou pokračovat.

Ovšem nyní ji nezbývalo nic jiného než jen doufat, aby loutka byla stejně tak arogantní a byla tu sama. Ona by to tak udělala. Aby si šplhla na karierním žebříčku. Podle dvojitého dupotu za nimi usoudila, že Ateen s Jarrowem si byli za nimi. Nad slunce jí bylo jasné, že Ezaras běhá po střechách a kryje jim záda ze shora.

Když loutka shodila několik beden na zem, aby je zdržel, přičemž se zdržela sama, musela se Raven zasmát.

„Co je na tom k smíchu?" utrhl se na Breker, přeskakujíc bedny.

„Nepřipomíná ti to něco?" ušklíbla se a snažila se přidat do kroku.

Breker se zatvářil naštvaně, ale pak se taky rozesmál. Před rokem absolvovali podobnou honičku. Jen s tím rozdílem, že je tehdy nevyrušila loutka ale kluk z rodu Maliy. „Tak k čertu s tím a jdem," vydechl a podíval se nad sebe. Raven se musela opět ušklíbnout. Jasně že tušil, že Ezaras bude s ní.

Jako kdyby ho Ezaras slyšel, ze střechy se snesl šíp. Nezasáhl loutku přímo. Mířil několik stop před ni, aby ztratila rovnováhu. Pro jistotu vystřelil další dva. Jestli by loutka ten jeden nepřipravila o rovnováhu, ty další dva by to určitě svedly. Raven neměla šanci to zjistit, protože se pronásledovaný natáhl na zem jak dlouhej, tak širokej.

Breker k němu přiskočil, zvednul ho a pro jistotu ho tváří natisknul ke zdi. Ezaras už seskakoval ze střechy a nesl lano na svázání.

„Je sám," vydechl lehce uštvaně, „Žádné další loutky jsem neviděl,"

„Možná nejsi tak moc dobrej a jen jsi je přehlídl," snažil se je znervóznit zajatce, když mu Raven svazovala ruce a Breker s ním švihnul zpět o zem a dal jasně najevo, že tam má zůstat.

„Nikdo není lepší než já, Melvine, to by sis mohl pamatovat," Všichni se na něho překvapeně podívali. Melvin Falmqvist. Špeh, co byl v Loutkárně na druhém místě.

„No to mě podrž," zašeptala.

„A ty ses naučil chvástat kdy?" podivil se Jarrow.

„Ezarasi?" vypadlo nevěřícně z Melvina. Pak se podíval na Raven a při pohledu na ní ještě víc zbledl. „Vy žijete?"

Odchovanci si těžce povzdechli. „To jsi mi ale Ezarasův nástupce, když ani nevíš, koho špehuješ," poznamenala otráveně a přiklekla si k němu. „Na mrtvý nám to sluší, viď?"

Melvin si odflusnul. „A pak že se z hrobu nikdo nemstí," Nezaujatě mykla rameny. „Jak vůbec víte, že jsem jeho nástupce?" kývl na Ezarase. Pak se podíval na Ateena a Jarrowa. „A tihle dva jsou kdo?"