Živí nic nepoví✔

7. Prachy hýbou světem

Jarrow procházel poloprázdnými ulicemi, avšak hlavu měl plnou té dívky. Ani omylem nevěřil, že by se jmenovala Masari. Když ho nachytala, jak ji sleduje, neřekla mu nic. Jenom mu rozkazovala. A pak, když se zeptá na jméno, což je mocná informace, tak mu hned odpoví? Ne. Jarrow nebyl hlupák, rozhodně ne takový, který by na tohle skočil.

Když přišel zpět do pekařství, již tradičně ho do nosu udeřila vůně čerstvého pečiva. U pultu stála žena zády k němu a něco se snažila zabalit. Občas mu bylo Kelly líto, když viděl, jak si musí vystačit s jednou zdravou rukou. Avšak pokaždé, když jí chtěl pomoci, odmítla ho se slovy, že ne vždy bude poblíž, aby jí pomohl. Když se otočila k němu čelem, nadšeně ho zdravila.

„Ahoj, Jarrowe, už jsem se bála, že ses někde zatoulal," Její starost zněla upřímně.

„Promiň, zapomněl jsem na čas," Až tak moc nelhal. „Něco nového?"

„Ani ne. Jenom se tu stavila paní Gudschová a ten její soused. Jako kdyby nikdo nevěděl, že to ti dva spolu táhnou," Protočila očima a zahihňala se. Opravdu bylo znát, že jí práce a kontakt s lidmi prospívá. Nikdo by neměl být izolovaný od okolního světa. „Jo a pak tu byla nějaká cizinka. Podle vzhledu byl jí typovala na pevninskou Assuntrii. Ale spíš Hasiera nebo Lulanda. Na GasenLu mi připadala moc opálená a ten akcent mi také nesedí. Tam mají moc krátké zobáky," zasmála se vlastnímu vtipu.

„Lulanda přece už není, Kelly," připomněl ji.

Kelly protočila očima a do své levé ruky si vzala večeři pro sebe s manželem a pro své čtyři děti. „Já přece vím, jen jsem si na to nezvykla," Než odešla, zastavila se. „Řekla mi, že u nich pekařství nikdy nevlastnil muž. Což mi připadá smutné, že je u nich za tu dobu zvykem, že muž jde bojovat. Jak moc válka dovede pokřivit životy, že. A nejen životy, ale i myšlení lidí. Zdálo se, že to považovala za automatické, za správné. Ale připadala mi osamělá. Jen škoda, že bude brzy odjíždět. Říkala, že se za chvíli vydá zase na cesty," zakroutila hlavou, „Já snad nikdy nepochopím tyhle samotáře, kteří cestují,"

„Třeba nemá na výběr," vypadlo z něho.

Kdo tě poslal?

Ta černovláska byla moc mladá, aby musela před někým utíkat. Ale Kelly měla pravdu. Válka dovede pokřivit životy, že by se jeden divil.

×××

Raven se snažila celý den nechat rameno v klidu, aby se co nejvíc mohlo zotavit do večerních zápasů. Než ji stařena oškubala o všechny peníze – dobře, ne o všechny, ale na tu mast musela krást, aby měla na oběd a večeři peníze – myslela si, že se bez těch zápasů obejde. No, mýlila se. Někde na dně vaku Raven našla obvaz, který sice své lepší časy měl dávno za sebou, ale pro zafixování ramena to stačilo. Než vyšla z domu, schovala si své věci u zadního okna. Pro případ, že by tu někdo čmuchal a ona potřebovala rychle vypadnout.

Vždy při vchodu do hospody, kde se odehrávaly zápasy, si uvědomila, že místní hospody páchnou jinak než ty v Peragonu, potažmo celé Hasieře. Byl tu sice smrad vyčpělého piva, potu a tělních tekutin, ale přesto to bylo jiné. Nevěděla, v čem to kouzlo tkví. Ovšem hluk bys stejný.

Když přišla k rozhodčímu, kde se zapisovala, jen na ni kývl.

„Stříbrňák,"

„Cože?" vyštěkla na něj, „Včera to bylo za pět měďáků," Raven víc u sebe neměla.

„Možná. Dnes stříbrňák," Překřížil ruce na hrudi a přes obroučky brýlí si jí měřil přísným výrazem.

Raven zavrčela, že se chlap sedící u nejbližšího stolů ohlédl. „Zaplatím, až vyhraji,"