Živí nic nepoví✔

53. Začátek konce

V Jarrowově by se krve nedořezal. Amelia byla dcera Moirata. Ta mladá, plachá dívka, o které mu vyprávěla Raven, kterou si vzala pod křídla, protože měla strach, že by mezi loutkami byla příliš zranitelná. Ta přátelská dívka, která měla být pro Eshu oporou, když byla polapena a uvězněna se svým synem v Loutkárně. Ta loajální dívka, na kterou spoléhali, že předá Eshe vzkaz a pomůže jí. Byla loajální, jenom ne jim.

Vše byla lež. A přesně tady nechal tesař díru. S tímhle nepočítali. Nikdo z nich.

Ateen se nebránil, když ho loutky zajaly. On ostatně moc taky ne, protože byl v šoku. Ale Blade... ten se nevzdal.

Jedné loutce se vytrhl a přeběhl k posteli. Nohou rozbil desku v čele postele. Čelo bylo duté a v dutině byly připevněny staré zbraně. Na některých byla dokonce i rez. Ale i s nimi se dalo bránit a zabíjet. Raven jim právě zachránila život. Blade popadl dýku a vrhl ji po první loutce, která se po něm natahovala. Ten patnáctiletý klučina nad tím nemrkl. Pak popadl meč a začal se jim rozmachovat. Bylo znát, že je na něj těžký, protože mu rychle vyklouzl z ruky a přistál u Jarrowových nohou.

Ten zvuk kovu o jeho botu ho vytrhl ze šoku. Jarrow dal hlavičku loutce stojící za jeho zády, která držela jeho ruce. Loutka zakopla vzad a on měl tak čas sebrat meč a probodnout ji jím. Meč nebyl špatný. Kdyby se o něj někdo staral, byl by jeden z nejlepších, který kdy Jarrow v ruce držel. Mečem hned proklál loutku, která držela Ateena. Neměla šanci se bránit. Ani netušila, odkud rána přišla.

Brzy bylo po všem. Jarrow s Bladem namířili na Amelii ostří a Ateen se na ní vrhl.

„Ani hnout!" z kapsy sukně vytáhla malý nůž a namířila ho na Danyella, který začal brečet. „Klidně obětuju jeho život pro ten svůj, nevytvoří mi to žádnou vrásku na tváři," Ateen se zarazil a propaloval ji pohledem. „Tak je to správně, teď odejdu z pokoji a nechci nikoho z vás vidět, že mi bude v patách, jinak to tvůj synáček nepřežije,"

Nepohnuli se. Nechali ji jít ke dveřím. Jarrow s Bladem odložili ostří a sledovali její kroky. Amelia si přehodila nůž do ruky, ve které držela Danyho a druhou si otevřela. Tam na ni čekalo další ostří.

„Co to?" Nůž ji vypadl z ruky a vyděšeně se podívala na tři muže z odboje. Danyell dál plakal.

„S námi jste možná počítali a tato past byla velice kouzelná, ale úplně jste nepočítali, že se spřáhneme s odbojem," promluvil s ledovým hlasem Ateen, „Teď mi podej mého synka," Amelia se dvakrát nerozmýšlela. Danyell se zavrtěl a prostě přestal brečet. Jako kdyby cítil, že nebezpečí odeznělo, že je doma, u svého otce, kterého zatím ještě nezná. Ateen by se nejraději štěstím rozplynul, ale musel tu vyřídit ještě jednu zvrácenost. „Podrž mi ho, prosím, na chvíli," podíval se na Jarrowa. Ten věděl, co chce udělat a nebránil mu.

A Amelia také tušila, co přijde, „Prosím, prosím, nech mě jít. Nikomu nic neřeknu. Musela jsem to udělat, jsem Loutkařova dcera, musela jsem poslouchat. Zabil by mě jinak. Od mých patnácti mě cvičil a učil. Matka zemřela, neměla jsem kam jít, nikoho jiného jsem neměla. Neměla jsem na výběr,"

„Ale měla," odvětil smrtelně klidně, „Mohla jsi nám pomoci, mohla jsi s námi utéct. Nezajímalo by nás, že jsi jeho dcera. Bylo by nám to fuk. Rodiče neurčují, kdo jsi a čím se staneš. Ale vybrala sis. A proto je jen příhodné, že zemřeš ve stejný den jako tvůj otec," Ateen nebyl malicherný. Neměl potřebu ji dokazovat, že ji a jejího otce přechytračili. Nic z toho nemusela vědět. A pokud přeci jenom Písař a jeho říše existuje, tak se to tam dozví.

Nenechal ji už nic říci a mečem, který mu podal Jarrow, když si předávali Danyella, ji probodl. Amelia se svalila na zem a několik vteřin, které trvaly celou věčnost, se mu dívala do očí, vydávala bolestivé skřeky a snažila se vytáhnout meč ze své hrudi. Do minuty bylo po ní.