Živí nic nepoví✔

22. Důležitost hlouposti

Už čtyři dny byli na cestě a Raven zapomněla, jaký oser je být celé dny v sedle. Vyšla ze cviku. Záda ji bolela druhým dnem, o nohou a zadnici nemluvě. Zadnici více méně už necítila.

Cestou potkávali daleko víc lidí, než když zuřila válka. Jak ji, tak i Ezarase to zaskočilo. Na takový ruch na odlehlých stezkách nebyli zvyklí. Obyčejně by potkali za týden stejný počet lidí, jako nyní za den. Lidi pracovali na polích, v lesích, opravovali či stavěli domy. V hospodách poslouchali šuškandu, snažili se zjistit, jaká je situace v Gabonu, aby věděli, do čeho lezou. Přespávali buď venku u ohně, nebo v hostincích, když na nějaký narazili. Ezaras se sám uvolil, že bude spát s Ateenem, aby ho ohlídal. Mohlo mu rupnout v hlavě a vydat se střemhlav do Peragonu. Raven by to srdce nikterak nelámalo, kdyby to neneslo riziko, že to Moirata neupozorní, aby hledal duchy. Jarrow se jí jednou zeptal, proč je tak paranoidní.

Na to měla Raven jen jednu odpověď: „Protože musím, jestli chci přežít,"

Na konci čtvrtého dne se všichni smířili s myšlenkou, že budou spát zase na zemi. Slyšela, jak si Ateen pod tou tíhou uvědomění povzdychl. Ovšem asi dvě hodiny do soumraku zahlídli na kopci siluetu vesnice. Ravenina záda zajásala. Dokud nepřijeli na tak blízko, že dovedli spočítat stohy slámy na střechách.

„Raven?" ozval se vedle ní Ezaras. Kolem bylo takové ticho, že slyšela, jak jeho kůň přiklusal vedle toho jejího.

„Já vím,"

„Co?" zeptal se za nimi Ateen.

Raven a Ezaras tohle ticho znali. „Doufala jsem, že tohle už neuslyším,"

„Co?" dožadoval se Ateen odpovědi.

„Je rozumný tam jezdit?"

„Ne, ale zkusíme zjistit, co se stalo. Kdo ví, třeba se nám to bude hodit,"

„Co?"

„Buďte zticha. Budete dělat, co vám řeknu a žádné otázky. Na ty bude čas potom," Raven s Ezarasem svorně ignorovali Ateenovi dotazy a děkovali Písaři, že Jarrow má dost rozumu a drží pusu zavřenou. Dokud ovšem nepřijeli do vesnice.

„Co to k ďasu je?"

Nedivila se, že Jarrow nevěřil svým očím. Ona tenhle vyjev viděla tolikrát, že to nemohla ani spočítat.

„Povražděná vesnice,"

To ticho, mrtvolné ticho, kde je slyšet jen krákání vran a havranů hodující nad mrtvými těly. Domy s vyvrácenými dveřmi, rozbitými okny. Z některých domů ještě unikal dým uhasínajících ohňů. To přimělo Raven sesednout z koně a ignorovat tupou bolest všude po těle.

„Kouř," Věděla, že nic jiného nemusí říkat. Ezaras si toho dozajisté také všiml a následoval ji. Koně přivázali k nejbližšímu napajedlu. Ani koně nechtěli pít vodu. Písař ví, co v ní bylo. Raven zakroužila ukazováčkem do kruhu. To pochopil i Jarrow. Jednoduché gesto.

Prohledat.

Jediný Ateen stále seděl na koni a třeštil pohled na mrtvoly. Vesnice nebyla velká. Přesto tu bylo přes padesát mrtvých těl. Ženy, muži, děti, starci. Ten, kdo je vraždil, neměl slitování. Prohledávali domy, jestli nenajdou někoho živého. Jarrow zatrnul na místě, když v jednom domě našel malou kolébku. A batole vedle ní na zemi s rozbitou hlavou. Matka byla ve vedlejší místnosti. Roztrhané oblečení mluvilo jasně. Vrah si před vraždou užil. Nebo po ní. Jarrow poznal dost zhýralých lidí.

Odchovanci na tento výjev byli zvyklí. Během války takové vesnice vídali často. Hrad o tom vždy mlčel a do široké veřejnosti se to nikdy nedostalo, ale o to to bylo horší. Raven si občas říkala, že to je jak válka s informacemi. Co nevidím, to se nestalo.