Živí nic nepoví✔

35. Vzdušné zámky

Breker se druhý den probudil do pořádně upršenýho dne. Což mu docela i vyhovovalo, protože měl větší šanci, že ho Deetori nebude znovu prosit, aby šel po té tajné vražedkyni. Pro Deetora a celý odboj to sice stále byla tajná vražedkyně, ale pro něho po včerejší noci už ne. Nikomu neřekl, že je naživu. Ani o Ezarasovi. Ani o tom jejím střeleným plánu. Co střeleným, byl šílený, totální bláznovství. A přesto v té uličce nad ním přemýšlel. Jak skáče v Peragonu po střechách. Jak se vrací do Loutkárny ne jako vyhnanec, ale jako její majitel.

Ale Raven jenom malovala vzdušné zámky. I kdyby na krásně zabili Moirata, tak tu byl problém jménem ostatní loutky. Sice Breker patřil k těm nejvíce loajálním loutkám, ovšem neměnilo to nic na faktu, že věrní byli všichni. Pokud ne, tak rok by tam nepřežili. Moirat si všechny průběžně zkoušel. Nechal jim předhodit lepší nabídku od jiné organizace, roznesl o Loutkárně drby... prostě cokoli, co by mohlo ukázat, jaké má loutka priority a kam směřuje kompas její věrnosti.

On těmi zkouškami prošel bez zaváhání. Zmlátil každého, kdo řekl o Loutkaři a jeho podniku křivé slovo. Přizabil ty, kteří mu podsouvali jiné nabídky. Získával slávu pro jeho jméno. Pro jménu muže, který ho vytáhl z ulice, ze všech těch sraček, ve kterých se nacházel. V Loutkárně se nemusel starat o sourozence. Nemusel shánět peníze, aby je nakrmil. Nemusel usměrňovat jejich hádky, i když by se do nich mile rád přidal. Ne. V Loutkárně nic z toho nemusel dělat.

„Brekere?" houkl na něj Deetori na chodbě, „Pokud ji nemáš schovanou někde v rukávu, tak hádám, že jsi ji nenašel," odtušil.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co jeho mladší bratr říká. „Ne, nenašel jsem ji," potvrdil mu. Ať Breker měl v plánu cokoli, rozhodně Deetori nemusel vědět, že to byla Raven. Pokud jejich přežití někomu řekne, tak jedině Moiratovi. Deetori s tím neměl co dělat.

„Nemáš dneska trénink?" dloubl do něj bratr, „Hele, spal jsi vůbec? Vypadáš jak dva dny stará mrtvola,"

No jo, trénink. Breker si podrážděně odfrkl a Deetorimu se rozsvítily oči. Uběhla minimálně dekáda, co vidět takhle pobaveného mladšího bratra.

„Co? Nemůžu se taky bavit?" rozšířil koutky do široka.

Breker překvapením zamrkal. „Jo, no asi jo," vypadlo z něho, „Jenom jsem to nečekal,"

Deetori ho poplácal po ramenou. „Když jsi ta součást odboje, tak mě můžeš vidět i jinak než věčně nabručeného," bez dalšího slova odešel.
Breker tam hodnou chvíli stal a zíral na chodbu, kudy Deetori odešel. Co to do něho vjelo? Nepamatoval si, že by ho takhle poplácal po ramenou. Potřásl hlavou a vydal se dolů do tréninkové místnosti, kde za chvíli měj začít jeho trénink. Ať do něho vjelo cokoli, Brekerovi se to nelíbilo.

„Co se to tu děje?" zahřměl při vchodu do tréninkové místnosti. Tři Maliyané se mu tam servali. Což nehodlal tolerovat. „Dost!" Avšak ti tři ho ukázkově ignorovali. Kde byla Raven a ten její ječák, když ho člověk potřeboval? Přišel k nim blíž s úmyslem je od sebe odtrhnout, ale jen co se přiblížil, jeden z nich mu neúmyslně vrazil loktem do obličeje. Breker se tak moc soustředil na toho bruneta, že si toho černovlasého ani nevšiml. Očekával, že ihned ztuhne a zjistí, komu to dal loktem, ale ono nic. On se vesele pral dál. To v Brekerovi už bouchly saze. „Řekl jsem a dost!" zařval z plných plic a toho černovlasého klučinu poslal jednou ranou do břicha k zemi.

„Co si to dov-" rozkřikl se ten třetí z nich, ale jakmile si všiml, že to je Breker, zkrotl.

„Proč se vy tři jelita perete a co mě zajímá víc, proč ignorujete svého trenéra?" spustil na ně.