Živí nic nepoví✔

1. Pach života a smrti

Tu noc byl ve vzduchu cítit pach života a smrti. Dívka s kápí na hlavě, pod kterými skrývala krátké blond vlasy, vyskakovala na střechu a podivovala se nad tím, jak si její tělo ten pohyb pamatuje, i když to byl téměř rok, kdy ho naposledy udělala. Bylo zvláštní být opět venku. Ovšem nedalo se říct, že by to nebylo úžasné. Jen kdyby neměla dva hlídací psy za zády. Po tom, co provedla, se ani nedivila. Jen jí to vytáčelo do běla. Jako kdyby mohla zdrhnout.

Konečně dorazila k domu, kde měla vybělit trezor s důležitými dokumenty. Zbývaly čtyři hodiny do svítání. Času bylo dost, ale ne tolik, aby se mohla kochat výhledem na bohatou část Peragonu: Zlaté pozlátko. Sešplhala k oknu v druhém patře, kde měla být obchodníkova kancelář. Starými naučenými chvaty jej otevřela a vklouzla do pokoje jako myška, která jde krást sýr. Hodně cenný sýr.

×××

Byl klidný večer a on by za to vraždil. Seděl na své posteli, oknem koukal na město, které se zas tak příliš nelišilo od Peragonu a přemýšlel, jak se zabaví. Hned ráno měl trénink, ale to bylo za dobrých deset hodit. Spousta času něco provádět. A spánek to rozhodně nebyl. Ovšem od svého útěku z Peragonu téměř vůbec nevytáhl paty z této proklaté vily a často si na to stěžoval.

Kdyby si dovedl nastavit zrcadlo, zjistil by, že se chová dosti podobně jako jedná černovlasá nájemná vražedkyně, která měla být podle všeho mrtvá. Nijak nad ní netruchlil, když se to k němu dostalo. A že to netrvalo nijak extrémně dlouho. I když už nebyl šlechtou svého světa, stále byl jeho součástí a věděl, jak fungují informační kanály. Jedna z mnoha věcí, které musel vysvětlovat svému novému zaměstnavateli.

Když na to pomyslel, praštil pěstí do stolu, který stál hned vedle jeho postele. Byl to děsně stísněný pokoj. Dvakrát tak menší, než měl v Loutkárně. Nenáviděl své sourozence, že ho před necelým rokem přelstili, aby utekl. Avšak i když je nenáviděl, měli klid zbraní. To byla jedna z mála podmínek jeho nového zaměstnavatele: nevymlátí ze svých sourozenců duši, jinak ho vydá Loutkáři. A že to byla rána pod pás. A pěkná ironie.

Zrzek to ticho už nesnesl, popadl plášť, který byl přehozený přes židli, vyšel z pokoje a pod rouškou noci se vydal hledat nějaká milá děvčata. A že jich ve město bylo dost.

×××

Ta rána přistála na jejím obličeji tak rychle, že si jí nevšimla. Zakymácela se a měla co dělat, aby našla ztracenou rovnováhu. Řev davu neustával. Ovšem jí tak moc zvonilo v uších, že se jí slova splývala do jednoho velkého chaosu. Jediné, na co se soustředila, byl protivník na druhé straně bojového ringu.

Bojové ringy tu byly jiné než v Peragonu. Tam to byly jen vyhloubené díry v podlaze, kdežto tady to bylo vyvýšené podium ohraničeno čtyřmi řadami provazů a tribuny pro diváky byly schodovitě odstupňované. Možná protože tady tyto zápasy nebyly postaveny mimo zákon. Možná proto si pořadatelé dali záležet, aby to nějak vypadalo.

Její protivník opět vyrazil a snažil se zopakovat ránu, kterou před chvíli schytala do tváře. Tentokrát ne, pomyslela si. Tentokrát se stihla shýbnout a vrazit mu tak pěst do boku. Protivník zaskučel a ucouvl. Toho ranařka využila a s otočkou ho kopla do odkrytého boku. Když bylo zřejmé, že má dost, poslala ho jednou ranou k zemi.

Dav šílel. A ona taky. Ale úplně z jiných důvodů. Byla ráda, že stála na nohou, že se nějak vypotácela z ringu pro svou odměnu, vyslechla si obvyklou radu od rozhodčího, načež ona zareaguje svou obvyklou frází a vypadla z toho kutlochu pryč.

Byl to necelý rok, co se takto skrývala a přežívala. Občas něco ukradla, občas něco našla a občas si něco vybojovala. Pořádně se napila z lahve, kterou v hospodě šlohla, když se její majitel nedíval a mířila si to k chatrči, kde poslední týden přebývala. Ještě že tu neprší, pomyslela si. Už takhle spala na staré roztoči prožrané posteli, přes kterou ledabyle přehodila nějakou kožešinu, kterou našla o dvě města zpátky.

Poslední rok hodně cestovala. Musela. Pokud nechtěla, aby jí někdo odhalil, musela se často přesouvat a s nikým nekomunikovat. Ten rozhovor s rozhodčím byl vrchol jejího sociálního života. Ale jí to nevadilo. Ne když je to téměř rok, co našla zakrvácený pokoj.

Vedle postele odložila láhev levnější whisky, lehla si a během dvou minut usnula.

×××

Vítr poháněl loď kupředu. Byla teplá vlahá noc a muž na lodi si nebyl tak zcela jist, co ho v jeho cíli čeká. Věděl, že ji musí najít, ale už nevěděl kde. Slyšel určité zvěsti, že se jí někdo podobný pohybuje po Souostroví ledu a písku, ale moc tomu nevěřil. Ne když před necelým rokem se k němu dostala informace, že se zabila, když našla svého společníka mrtvého. Ale on byl zoufalý. Tak moc zoufalý, že už věřil na duchy. Byl odhodlán věřit na vše možné i nemožné, jen pokud to znamenalo, že to zachrání jeho lásku z nitek Loutkáře.

S jeho bílými vlasy si pohrával vítr a on si místo něho představoval, že to dělá jeho milá. Tak jako tomu bylo před tím vším. Když byl svět ještě v pořádku. Ale on se zapřísáhl, že svět opět napraví. Minimálně ten jeho. A součást jeho světa byla ona. Tichá blondýnka, která nebyla tak tichá, když jí člověk znal. Ta, která měla jiskřičky v očích, když se na něj podívala.

Chyběla mu. Tak neskutečně mu chyběla, že se každý den musel přemáhat, aby neztratil zdravý rozum a nerozběhl se do Peragonu a neodnesl ji do noci. Ovšem bylo mu jasné, že jakmile by vkročil do města, by byl mrtev a také mu bylo jasné, že by se na to musela dívat. Věděl, jak lidé jako Loutkař přemýšlí. Oni věděli, jak člověka donutit žadonit o smrt.

Loutkař zavřel jeho smysl života do svého domu, donutil ji, aby ho od sebe odehnala a ještě mu popřála, aby si našel jinou. Jako kdyby to šlo.

Jako kdyby toho byl schopen.

Věděl, že námořník vedle něho něco mluví a předpokládal, že mluví na něj, ale on neodpovídal. Soustředil se na svůj plán. Nejdřív musí najít ducha černovlásky, která si zvykla protivit jeho lásce každý den, pak najít vyvrhela, který odmítal hnout pro kohokoli prstem a někdy v mezidobí se modlit k Písaři, aby to stačilo. Aby dva odchovanci s bývalým zlodějem stačili na Loutkáře, který drží jeho lásku v zajetí.

Nehorázně ho vytáčelo, že se ten špeh nechal zabít, ale z hrobu nikdo nevstává, takže si budou muset poradit bez něho. A doufat, že to bude stačit.

A doufat, že se mu je podaří přesvědčit, aby mu pomohli.

×××

Hello guys! It's been awhile since we saw each other... netuším, proč šprechtím anglicky, ale to ignorujte xD

Nějak jsem si pročítala ty sliby, co jsem naslibovala ať tady, nebo na IG... no... vím, že jsem slibovala březen max duben... no... budeme dělat, že se to nestalo xD

Doufám, že se máte skvěle, že jste příjemně naladěni na pokračování Mrtví nic nepoví - pokud si úplně nepamatujete jedničku a nechce se vám dávat rereading těch padesáti kapitol, na mém instagramu máte výcuc top strop infa, které musíte vědět, tak kdyžtak mrkněte (simona_rabenherz, je to děsně těžký na zapamatování, já vím xD)

A mám vás malý úkol - Dokážete určit, která část patří které postavě? Záměrně jsem nepoužila jména, takže si zkuste zahádat ^^

Doufám, že se úvodní kapitola líbí a

mějte se, jak nejlíp umíte ^^

SimonaR

P.S. na ig jsem dávala info, že kapitoly teď budou vycházet obtýden (lichý týden Živý a sudý týden Přede mnou se neschováš) tak jen abyste věděli ^^