Živí nic nepoví✔

47. Šachovnice

Raven pociťovala divnou pachuť v puse. Připomínalo jí to dobu před několika měsíci, kdy cestovala písečnými nebo ledovými pouštěmi a společníka jí dělal její stín a láhev v ruce. Uvědomění, že je něco v nepořádku, ji zasáhlo v momentě, kdy ji do nosu udeřil až moc povědomý pach. Byl to pach hniloby, zatuchliny, zaschlé krve a zvratků.

Byl to sklep předělaný na výslechové místnosti v Loutkárně.

Nepohnula se ani o píď. Nenadechla se víc, než když to člověk v bezvědomí dělá. Nespočetněkrát byla v této situaci ať už na jedné nebo druhé straně – ano, na té druhé byla častěji – a díky tomu věděla, jak se takový člověk chová. Jak dýchá, jestli se pohybuje, jak moc je shrbený. Nevěděla, jestli s ní někdo v místnosti je. Někdo mohl stát přímo před ní nebo za ní, a ona by o tom nemusela mít ani ponětí, pokud na ni nedopadne cizí dech. Mohl stát u dveří, nebo být opřený o zeď. Nebo tu nemusel být vůbec.

Výhoda byla ta, že seděla přivázaná na židli, ne na zemi u zdi připoutaná v okovech. Tam by moc dobře věděla, že by se druhého dne nedožila. Nevěděla, jak dlouho byla mimo a zatím se její paměť nevzpamatovala natolik, aby si vzpomněla, co se ksakru stalo. Ovšem čím dýl zůstane předstírat, že je v limbu, tím má víc prostoru si vzpomenout a také získala příležitost se připravit na to, co jí čeká, jakmile otevře oči.

„Má drahá Raven, oba víme, že nějakou tu domu jsi při smyslech, tak proč nám to neulehčíš?" ozval se před ní, zhruba čtyři kroky, Moiratův hlas. Musel stát u dveří. Hlídal, aby je nikdo nevyrušil. „Opravdu ti nechci dát facku na probuzení,"

Zvažovala, jestli to je jenom trik, kdy ji zkouší, ale hned na to si uvědomila, že neblafuje. On ne. Moc dobře věděl, že je vzhůru.

„Zklamala bych tě, kdybych to nezkusila," zachraptěla a podívala se na něj. Vlasy ji padaly do obličeje, záda ji bolestivě protestovala a vůbec se jim ta poloha nelíbila. Ramena a zbytek těla se k nim rychle přidala. Ruce měla připoutaná za zády, takže neočekávala žádný tradiční výslech začínající lámání prstů u rukou. Moirat stál u dveří, jak předpokládala. Pleš se mu jako vždy pomalu leskla i zde, v přítmí, kde místnost byla osvětlena jen několika málo svícemi na zdech. Dobře padnoucí vesta s košilí a zjevně dosti nákladné nasvědčovaly, že nyní nemá v plánu si ušpinit ruce. Ne teď. Ale nic mu nebránilo, aby bouchl do železných dveří, kde by se objevil nějaká bouchač nebo vrah, aby si on zašpinil ruce, zatímco Moirat bude klást otázky a Raven se bude zmítat v bolestech.

Nic mu neřekne. Nic.

„To máš pravdu," připustil, „ale i tak jsi mě zklamala,"

„Promiň, že jsem tehdy zapomněla ustlat postel, ale měla jsem na spěch,"

„Koukám, že ses nezměnila," Cítila za jeho klidným hlasem bouři. Nemohla odolat a musela vyzkoušet, kam až se dokáže ovládat. A hlavně proč se ovládá. Musel vědět, že po dobrým to na ni neplatí. Nikdy to na ni neplatilo.

„Zbaštil jsi mi to?" Když Moirat nechápavě naklonil hlavu na stranu, byla překvapena, jak přirozeně to udělal. Moc si nevzpomínala, kdy to udělal naposledy. „Tu mou hranou sebevraždu,"

„Ach ano," Tušila, že přemýšlí, jestli jí má lhát a co z toho získá. „Upřímně, zbaštil," zaskočilo jí to natolik, že stěží své překvapení nedala znát, „Když se ke mně dostala informace, že Ezaras byl krutě zabit v pokoji, kde pro vás Naledii schovával věci, že z pokoje zbyla kůlnička na dříví a z něho jenom kaluž krve, tak nějak jsem nebyl překvapen, že dovětek zněl, že sis vzala život. Vy dva jste na sebe vždy byli zvláštním způsobem napojeni. Fascinovalo mě to. Pozorovat vás a odhadovat, co to máte mezi sebou za vztah. Ty jsi s ním mluvila jak s kusem hadru, on ti sotva odpovídal, ale ty vaše pohledy mluvily jinou řečí,"