Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, III. kapitola

   Nevím, proč to dělám... Proč mu jen věřím? Čím si mě tak získal? Pohlédla na svůj již skoro naplněný vak na rohoži, která jí sloužila za lůžko. Co když jsou to všechno jenom lži? Otočila se na svého syna, který seděl na vedlejší rohoži a nepřítomně zíral do svých desek s obrázky. Povzdechla si. Dělám správně? Ale co jiného můžu dělat? Že se náhle objeví Mirokův otec se bála celý synův život. Měla takový neblahý pocit, že ho má u sebe jen dočasně, tak nějak vypůjčeného.

Nevěděla, co si o tom má myslet. Mám věřit démonovi? Snad bych však mohla věřit jeho ženě, kterou musel přivést, aby mě přesvědčil...

Amaya byla o pár let starší, o kousek vyšší, s tmavými vlasy po ramena a očima a úsměvem, který vyzařoval klid a pohodu domácího krbu. Bylo těžké jejímu kouzlu nepropadnout. Stačila chvíle a člověk jí naprosto důvěřoval, věděl, že vše, co říká, myslí upřímně a ne zle.

V dnešní době bylo těžké někoho takového najít. Ostatně i ti, kteří takoví byli, neměli život nikterak jednoduchý a málokdy šťastný. To se ovšem nezdálo být jejím osudem. Ač její muž vyprávěl o tom, kterak se skrývají před jeho bratrem, vypadali spolu spokojeně a stále zamilovaně. Ani Maiya nevypadala, že by jakkoliv fyzicky či psychicky strádala. Měla milující rodinu, která jí dala vše, co potřebovala, a tak z ní vyrostla zdravě sebevědomá dívka. Bodlo ji u srdce. I když měli s Mirokem vždy co jíst a kde spát, nemohla mu dopřát klidné rodinné zázemí. Její syn vyrůstal bez otce, izolován od okolí pro svůj původ a ona sama trpěla zlými sny a špatnými vzpomínkami, které se jí stále vkrádaly do mysli, ač se je snažila sebevíc potlačit. Miroku byl vnímavé dítě a to vše na něj těžce doléhalo. Snažila se být pro něj silná, ale čím dál častěji měla pocit, že je zase to malé děvčátko, které se na mořském břehu snaží stůj co stůj udržet pohromadě domeček z písku, jenž olizují neúprosně se vracející vlny. Možná tohle byla ta možnost jak z toho začarovaného kruhu ven...

Miroku na tom byl podobně. Může být démon dobrý a hodný?

Ovšem pocit, že má sestřenici a vlastně i strýce s tetou v něm vyvolávalo cosi zvláštního, co ještě nikdy necítil. Dodnes byla pro něj celá jeho rodina jen jeho matka Rin a pak ještě...

„Neměli bychom nechat vzkaz Keiko?" ozval se Miroku „Aby o nás neměla strach, kdyby sem šla nebo se od někoho dozvěděla, že jsme zmizeli."

„Ano, už jsem na to myslela. Napsala jsem ho a odnesu ho do nejbližšího domu, aby jí ho kdyžtak předali." odpověděla a rázně zatáhla za šňůrky, aby vak zavřela.

Chvíli potom už Rin s Toshirem osedlávali koně. „Kolik že vás je?" zeptala se a podala muži uzdu.

„No... Já, má žena a dcera. Teď nedávno se k nám přidal můj starý přítel Naoto, lesní démon. Pak potřebujeme koně pro vás a vašeho syna."

„Můj syn nemůže jet na koni." namítla Rin a utáhla sedlo.

„Proč ne? Neumí jezdit nebo se koní snad bojí?" zajímal se Toshiro zamračeně.

„Obojí. Ale to není to hlavní. Oni se bojí jeho..."

„Opravdu?" zeptal se démon se zájmem a zamyšleně se podíval po Mirokovi stojícím v uctivé vzdálenosti a nervózně přešlapujícím. „A co dělají, když se k nim přiblíží?"

„Prostě šílí. Začnou dupat a frkají. Pohazují hlavami a někteří se dokonce vzpínají a přeskakují ploty. Je to nebezpečné. Pro obě strany. Nevím, proč se to děje... Myslela jsem si, že je to normální u někoho, kdo..."