Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XVIII. kapitola

V následující chvíli se objevila obrovitá pavoukovitá noha, ostrá jako oštěp, která propíchla muže, jenž držel Miroka, odshora až dolů. Chlapec byl volný, ale musel rychle uskočit před další nohou, která se vzápětí zabodla tam, kde ještě před chvílí stál. Všichni vykřikli hrůzou, koně se celí šílení strachy odtrhávali z míst, kde byli přivázaní a utíkali pryč. Dva to nestihli včas a skončili též probodnuti.

„Velekrab!" křičel někdo z Reizových nohsledů. Maiyu v tom zmatku pustili. Běžela k bratranci a chtěla se s ním přesunout, oba však měli svázané ruce. Utíkali tedy nejdříve stranou, pryč od toho krvavého zmatku, do bezpečí. Někteří kumpáni se snažili utéct, velekrab si je však napichoval na své obří nohy jako kousky masa na rožeň. Jiní stejně jako Reizo vytáhli luky a stříleli do výšky na kulaté tělo, jejich šípy tam však buď vůbec nedolétly nebo se od těla odrazily. Miroku s Maiyou se spolu schovali pod vyvrácený strom, kde byli dočasně v bezpečí, tedy pokud by je některá z těch noh nezašlápla. Oba se snažili vyprostit ze svých provazových pout. Za vzájemné spolupráce a pomocí svých ostrých zubů a téměř drápů namísto nehtů, se jim to nakonec podařilo.

    „Tak můžeme zmizet!" vyjekla dívka.

„Počkej, mám tam luk a šípy!" odmítl to hned její bratranec.

„Koupím ti jiné, nech to být!" Začínala být zoufalá.

„Mám tam katanu! Tu tam nenechám!" vykřikl Miroku. Vyběhl z jejich úkrytu, než ho stihla zastavit, a kličkoval mezi vraždícíma nohama až doběhl k místu, kde je odzbrojili a kde hodili jejich zbraně na hromadu. V tu chvíli mu došlo, že je kolem nějaké divné ticho. Rozhlédl se. Dva mrtví koně. Šest mrtvých znetvořených těl, Reiza ale nikde neviděl. Velekrab stál a nehýbal se. I poloviční démon se bál pohnout. Srdce mu zběsile tlouklo. Měl pocit, že se nedokáže nadechnout. Pak se najednou příšera dala zase do pohybu a vydala se směrem na sever. Chlapce pod sebou nechala být.

Maiya k němu doběhla celá vyděšená: „To je ta cesta, kterou jsme sem přišli, ne?"

Zadíval se směrem, kam se vydal velekrab: „Asi ano, je."

„Miroku-kun, tam byla ta malá vesnice, ke které jsme se přesunuli! Byli tam jen ženy, děti, starci! Muži odešli po své práci, ale i kdyby byli doma, pochybuji, že by proti té obludě sami něco svedli. Nestihnou ani utéct! Musíme jim pomoct!"

Sestřenice ho chytila za loket se vší naléhavostí.

„Ane-ue... Nemyslím, že proti tomu něco svedeme..." zajíkl se poloviční démon při pohledu na tu krvavou lázeň kolem.

„To mi říkáš po tom, co jsi se šel pomstít otci, aniž bys něco uměl? Tenkrát jsi se nebál! Nebo z tebe už všechnu ochotu pomáhat lidem v nouzi vymlátil?" rozčilovala se.

Bál jsem se... Ale tenkrát mi bylo jedno, co se mnou bude... Když jde o mou rodinu, nějak rychle ztrácím hlavu...

Miroku se zamračil: „Tak jdeme!" Pak ale dodal: „A jak to chceš vlastně udělat?"

„V první řadě tam nesmí ten velekrab vůbec dojít, pojď!"

Dívka vyběhla s obnaženou katanou v ruce a chlapec běžel za ní.

    Vestejné chvíli už Toshiro začal děti hledat. Že se nějak dlouho nevrací a nikdoneví, kam vlastně šly, se dozvěděl, jakmile se o něco dříve, než měl původně vplánu, vrátil domů. Brzy zalitoval, že naučil svou dceru, jak se přesunout.Díky tomu totiž mohl jejich pachovou stopu sledovat jen kousek do lesa, paknáhle zmizela. První, co ho napadlo, bylo vydat se za svým bratrem.

Možná chtěl Miroku z nějakého důvodu zase za svým otcem, i když je to jen chvíle, co je s matkou, sestrou a... Naotem. Kdo se v něm má vyznat...

Když se však objevil v doprovodu několika strážných před Katsurem, jeho bratr se na něj nechápavě podíval: „Co tu zase chceš?"

„Není tu Miroku s Maiyou?" zeptal se mladší vlčí démon, ale už dopředu měl neblahou předtuchu, že ne.

„Cože? Můj syn je přece u tebe! Tos ho už stihl ztratit?" Katsuro začínal být naštvaný.

„Byl jsem pryč a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se ti dva zatím vypařili. Tvrdili, že si jdou zastřílet. Ale jejich stopa po chvíli v lese mizí. Maiya se nedávno naučila přesunům... Tak jsem myslel, že šli třeba sem." vysvětloval Toshiro smířlivě.

„Tady rozhodně nebyli." zavrčel starší bratr.

V tu chvíli k nim přibyl v doprovodu dalších strážných Naoto, který se právě přesunul před sídlo Mirokova otce.

„Možná něco mám." pravil bez pozdravu a podával příteli kus papíru. Přitom zle zahlížel na Katsura. Takový pohled u něj rozhodně nebyl obvyklý. „Rin to našla mezi obrázky svého syna..."

„Lukostřeleckásoutěž?" četl Toshiro pomalu. Teorie,  co se asi stalo, začala nabírat obrysy.

„Prý už o ní dřív mluvil, ale Rin mu nápad jít tam vymlouvala s tím, že je to nebezpečné."

Naoto kývl na přítele, vůdce zdejší smečky ignoroval v jeho vlastním sídle a vyšel ven, aby se přesunul zase zpět domů.

„Tak aspoň víme, kde máme začít..." procedil mezi zuby Katsuro a vzal si papír o turnaji, aby věděl, kam se přesunout.

„Máme?" usmál se pro sebe navzdory okolnostem Toshiro.

„Každej se stará o svýho spratka..." odpověděl mu bratr a vyšel branou ven, odkud vzápětí zmizel.

Zvíře se jménem Velekrab japonský opravdu existuje. A i když není až tak velký a nemá až tak moc noh (a zuby), je velký až moc. :D