Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XIX. kapitola

„Jak ho dostaneme?" zajímal se za běhu Miroku.

„No... Myslím, že ho musíme prostě propíchnout. Krunýř je zdá se pěkně tvrdý, ale vsadím se, že obličejová část bude měkčí. Jenže neumíme lítat, potřebujeme ho tedy dostat dolů. Takže mu podsekáme nohy. Já jdu zleva, ty zprava." odpověděla Maiya zadýchaně.

To už se dostala k první noze a sekla do ní. Netvor zařval a zavrávoral. Mladík se k ní přidal. Teď znovu zalitoval, že ještě neovládá teleportaci. Jeho sestřenice se přesouvala od nohy k noze a sekala do nich s daleko větší rychlostí. Navíc musel dávat pozor na zbývající nohy, které mu chtěly o to víc ublížit. Najednou však jedna z nich nakopla dívku do břicha a ta se proletěla pořádný kus vzduchem. Hlavou dopadla na kámen a ztratila vědomí. Netvorovo tělo se k ní začalo přibližovat s úmyslem pořádně se do ní zakousnout.

„Ne!" vykřikl Miroku. Věděl, že se k dívce nemůže dostat včas. A další věc, která muproběhla hlavou, bylo, že se v záblesku zeleného světla objevil přímo před ní.Stihl se jen na poslední chvíli otočit směrem k netvorově hlavě a zarazit mu dohorní čelisti svou katanu. Ve stejné chvíli mu však obrovitý zub projel pravýmstehnem. Zařval bolestí, velekrab také. Oba se od sebe ještě z posledních sil odtrhli. Chlapcova zbraň zůstala zaražená v nestvůře, její zub pak v Mirokově noze, kterou probodl skrz naskrz. Z obou ran začala vytékat krev. Velekrab se ještě párkrát zazmítal ve smrtelných křečích a s ohromným duněním klesl k zemi. Chlapec se doplazil k ležící dívce, které tekla krev z tržné rány na čele.

„Onee-chan! Onee-chan! No tak, prober se!"

Uslyšel křupnutí větvičky. Popadl dívčinu dýku, kterou také stihla na hromadě zabavených zbraní sebrat, a otočil se s ní za zvukem.

„Vypadni!" zavrčel a zbraň zezelenala, když ji pohltilo jasné světlo.

Kousek dál na ně totiž vyděšeně civěl zakrvácený Reizo. Když ale uviděl Mirokovu výhružku, zmizel v lese.

„Onee-chan! No tak, prober se, prosím, prober se!" pokračoval chlapec a jemně třásl raněnou sestřenicí. Uslyšel další zvuk. Znovu se k němu zlostně otočil, zuby vyceněné, zelené světlo zářící kolem vypůjčené dýky.

„Řekl jsem ti, ať vypadneš!" zavrčel znovu. Pak náhle ztuhl. Zelené světlo zmizelo. Jeho pohled se uvolnil.

„Konečně můžu... Omdlít..." zašeptal a složil se vedle Maiyi. Temnota ho přeci jen přemohla. Naproti němu a této děsivé scenérii stáli dva nanejvýš překvapení vlčí démoni.