Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba I. část, VI. kapitola

   Miroku padl na kolena a jen zíral na to, co se dělo před ním. Nedokázal se ani pohnout, snad ani myslet. Prostě se jen díval a díval... A pak se dal do hysterického smíchu. S čelem položeným na sněhu se ještě chvíli otřásal napůl vzlyky a napůl smíchy a pak tiše zašeptal: „Tak přece jsi měl pravdu... Celou tu dobu... A já měl o tebe takový strach!" Zvedl hlavu. „Omlouvám se, že jsem ti nevěřil..." Tvář mu zalil úlevný úsměv.

Přiblížila se k němu ohromná zelená hlava. Mnohem větší než ta jeho. Zdobily ji velké smaragdové oči, ostré zuby a dlouhé vousy. Celé jeho tělo bylo obrovské, dlouhé, poseté zelenými šupinami. Měl čtyři nohy s dlouhými drápy a dlouhý ocas. Neměl křídla, Miroku však věděl z legend, že tito draci přesto umějí létat, i když netušil jak. Nikdy dříve žádného neviděl. Démon se přiblížil natolik, že mu jeho horký dech ovanul vlasy. Chlapec na okamžik ztuhl a měl pocit, že mu srdce vynechalo jeden úder, ale nepohnul se ani o píď. Po chvilce se rozesmál: „Tedy, v této podobě ti dech nevoní zrovna po fialkách..."

Drak do něj jemně strčil čumákem. Miroku si z toho kecnul na zadek.

„Dej pozor, jsi teď hrozně silnej." smál se „Už předtím jsi byl..."

V tu chvíli si znovu uvědomil ohromnou bolest spáleného zápěstí. Když ho měl ponořené do sněhu a před ním se dělo to, co se dělo, všechno šlo stranou. Nyní se však vrátila v plné parádě. Zasyčel, aby si ulevil. Teprve teď si patrně drak všiml, co způsobil. Vyplázl dlouhý rudý jazyk a než Miroku stihl zareagovat, olízl mu ránu. Podivně to chladilo. Jinak než sníh. Spíš jako by mu teta Amaya popáleninu namazala nějakou léčivou mastí. A za okamžik s překvapením zjistil, že rána je pryč.

„Díky... Ehm... Budeš tohle dělat pořád? Spálíš mě na škvarek, když se tě dotknu?" zasmál se rozpačitě.

Drak zakroutil hlavou na znamení, že ne.

„Je to divný, když nemluvíš. Jednou jsem ten upovídanější já." rozesmál se Miroku znovu a zvedl se na nohy.

Dračí démon ho jemně šťouchl do ramene. Tentokrát tak, že chlapec zavrávoral a spadl přímo na něj.

„Neuvěřitelný..." šeptal a lehce přejížděl rukou po tvrdých chladných šupinách, ze kterých vyrůstaly chomáčky zelené hřejivé srsti.

Arisu do něj znovu drcl a naznačil hlavou směr nahoru.

„Mám na tebe... Vylézt? To jako poletíme?"

Další popostrčení.

„Dobře, dobře, už jdu... Jen doufám, že si nezlámu vaz. To bys asi nějakým olíznutím nespravil..."

Z rozpačitého smíchu byl slyšet strach. Přesto vyšplhal na drakův hřbet a snažil se pevně chytit jeho hřívy. Když jeho přítel viděl, že je jezdec usazen, vystřelil vzhůru k nebi. Mirokovo vyjeknutí se smísilo s hučením přicházejícího větru.

   Dole pod nimi stál neviděn Mirokův otec a zamračeně hleděl k nebi. Teď už je nerozdělím, ani kdybych chtěl...

„To neudělal Miroku, ale já..." ozvalo se náhle za ním.

Věděl, že k němu dívka přichází a nehnul ani brvou. I ona stála opodál a viděla to, co Katsuro. Když Miroku s Arisuem vyběhli ven, seděla na střeše domu a zamračeně sledovala padající vločky kolem sebe. Přemýšlela o tom, jak z té kaše ven a co je asi čeká... Když se Arisu začal měnit, přiskočila k Akiko, která k ní strachy utekla a držela ji, dokud nebylo po všem. Nevěděla zpočátku, co se děje a co by měla dělat... Všimla si ale, že se kousek od toho všeho objevil Mirokův otec. Chlapec sám byl tak pohroužen do toho, co se dělo, že si ani nevšiml, že hainu zmizela natož pak ostatních. Teď Maiya stála kousek za Katsurem a o nohu se jí otírala nervózní Akiko, která stále kňučela a hleděla k nebi.

„To nic, Akiko, páníčci se ti jistě brzy zase v pořádku vrátí..." zašeptala jí a podrbala za ušima.

Katsuro se neotočil, nedal ani nijak najevo, že o ní ví, přesto pokračovala: „Ten bídák po nás hodil dvě dýky. Jednu odhodil Miroku a druhou schytal Arisu do ramene. Když chtěl hodit další, mrštila jsem tu Arisuovu po něm a zabila ho. Chtěl zranit mě a bylo mu jedno, jestli to schytá i tvůj syn. Nelituju toho, co jsem udělala... Co se týče hrobů mých prarodičů... Myslím, že mám já i můj otec stejné právo k nim chodit prokázat úctu jako ty a Miroku..."

Chvíli bylo zase ticho.

„Příště o tom chci vědět dopředu..." zavrčel Katsuro a zmizel.

Maiya byla překvapená, že to šlo tak lehce, ale rozhodně si nestěžovala. Pokrčila rameny a oddechla si. Uslyšela pak, jak k ní kvapně přichází její matka, která byla zkontrolovat Rin a malou Ichigo. Otočila se a šla jí naproti, aby podala zprávy o tom, co se zrovna událo...

    Drak s Mirokem dosedl zpět na zem. Chlapec si připadal jako by se z něj pokusili vytřást život. Byl promrzlý na kost, ale nelitoval ničeho. Letět po nočním nebi bylo něco neuvěřitelného. Seskočil dolů do sněhu. Otočil se, když kolem sebe viděl záblesk zeleného světla. Stál za ním Arisu. Jeho Arisu. Přiskočil k němu, aby ho objal, ale vzápětí trochu zaváhal. Bál se, aby se neopakovala situace s popáleninou. Namísto toho si sundal svrchní část kimona a zůstal jen v té spodnější. Přehodil ji přes svého přítele, který stál ve sněhu jen ve spodkách. Kimono mu bylo poněkud krátké, neboť Miroku byl přeci jen o kousek menší.

„Mně opravdu není zima." zasmál se Arisu.

„No, to asi ne..." ušklíbl se Miroku, když viděl, jak sníh taje pod démonovýma bosýma nohama.

Přiběhla k nim celá vyděšená hainu.

„Akiko! Akiko! Vidělas to? Arisu je vážně drak!" chlapec se k ní sklonil a začal ji konejšivě hladit.

„Nepřibližuj se k mému synovi, dokud se nenaučíš oheň v sobě ovládat i v téhle podobě!" ozvalo se za Mirokem. Chlapec nadskočil a téměř okamžitě zrudl od hlavy až k patě. Arisu se zašklebil.

„A... Gratuluji. Díky Mirokovi jsi poznal svou pravou podobu." S tím se měl Katsuro zase k odchodu.

I když se cítil nanejvýš trapně, donutil se chlapec doběhnout svého otce: „Chichi-ue... Omlouvám se za tu roztržku u hrobů..."

Katsuro se zastavil a prudce se otočil: „Zůstanete tady dokud se to nevyřeší. Pak pro vás oba pošlu. Už nikdy se ale nestane, že bys dovnitř vzal někoho, o kom nebudu vědět a neschválím to, rozumíš?" Chytil syna za límec kimona a nadzvedl kousek do výšky, blíž ke svým očím. Akiko u chlapcových nohou tiše vrčela. Miroku polkl: „Ano, pane."

Otec ho pustil a znovu se vydal pryč.

„A... Jak jsi to myslel s tím, že... Arisu díky mně poznal svou pravou podobu?"

Démon se na okamžik zastavil, ale neotočil se. „Nikdo neví, jak tyhle věci vlastně fungují... Já tu svou poznal po tom, co jsem zachránil svého malého bratra..." S tím už přešel ochranný kruh a byl pryč.

Akiko za ním několikrát zaštěkala jako by ho chtěla varovat, aby se už nevracel. Před ním by si to ale nikdy nedovolila. Miroku se na ni usmál a podrbal ji za ušima. „Pojď zpátky do tepla. Musíme všem říct, že je Arisu v pořádku... Jen má trochu horkou hlavu... A zbytek těla taky..." uchechtl se, nabral pořádnou hrst sněhu a začal vytvářet kouli, kterou by Akiko hodil, aby ji rozptýlil. Milovala sněhové aporty.

„Škoda, že musíme počkat, než na tom zapracuju... Mohli jsme mít žhavou noc..." ozvalo se za ním.

Pořádná sněhová koule se pak rozplácla na tváři překvapeného draka.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI