Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, VIII. kapitola

   Klečel na zemi, dýku v hrudníku, odkapávala z ní krev. Nic ale necítil. Připadalo mu to divné. Díval se na kaluž krve, která se tvořila mezi jeho koleny a stále přitom svíral onu zbraň. Pak ho někdo uchopil za paže. Podíval se, kdo ho to drží. Byl to jeho otec. Klečel naproti němu.

„Ty pitomče! Jak se opovažuješ? Zkusit si sáhnout na život!"

Miroku se naštval. To mě ani nenechá umřít? „Je to můj život! A já ho můžu ukončit, kdy budu chtít!" Poprvé mohl ve snu s otcem mluvit.

„To tedy ne. Rozhodně není jenom tvůj... Nedělal jsem to všechno proto, abys to skončil tak brzy!"

To chlapce zaujalo. Než však stihl nějak zareagovat, uslyšel hlas své matky: „Miroku!" A znovu: „Miroku!"

   Probral se. Byl to jen další sen. Tentokrát však ležel ve svém stanu, hrudník obvázaný a nad ním se skláněla jeho matka: „Děkuji, Kami! Ach, Miroku, tolik jsi mě vyděsil! Tohle už prosím nikdy nedělej!" Odhrnula mu zpocené vlasy z čela. Mohl tak lépe vidět její slzy.

„Měl jsi štěstí. Rána není hluboká, čepel se zastavila o žebra. Pár dní si ale poležíš." ozvala se Amaya vedle ní.

„Jestli je Miroku vzhůru, potřebuju s ním mluvit." nakoukl do stanu Toshiro. Teta zkontrolovala obvazy, matka ho pohladila po tváři a obě udělaly místo ve stanu strýci a Maiye.

„Miroku-kun, tohle už mi nikdy nedělej!" zavrčela na něj sestřenice.

„Promiň." špitl a zavřel oči.

Co jsem se vrátil, pořád dokola se jen omlouvám...

„Maiya říkala, žes zmínil nějaký slib, než..." ozval se Toshiro. Chlapec mlčel. Měl strach.

„No tak, už to vyklop!" Dívka na něj byla vážně naštvaná.

„Musel jsem mu přísahat, že... Že se stanu jeho následovníkem a nástupcem. Donutil mě! Vyhrožoval, že ublíží mamince, vám všem..."

Strýc pokýval hlavou: „Chápu, žes to musel udělat, žes nás chránil..."

„A co jsem se vrátil, objevil se mi v každém snu a pořád dokola opakoval, že to bude moje vina, jestli se vám něco stane!" vyhrkl Miroku a konečně pocítil částečnou úlevu, že se toho tajemství zbavil.

„Je možné, že by mu strýček opravdu vlezl do snů?" zeptala se Maiya vyděšeně. Vzpomněla si na svůj vlastní divný sen.

Toshiro chvíli nepřítomně zíral do prázdna a pak odpověděl: „Možné to asi je, ale stálo by ho to opravdu hodně energie... Musí být vážně zoufalý..."

„Je to zoufalec, když přivedl svého syna málem k sebevraždě!" vrčela dívka. Její zlost se teď nasměřovala jinam.

„Miroku, odpočiň si. Já budu přemýšlet, co s tou přísahou. Něco vymyslíme, neměj strach." usmál se vlčí démon povzbudivě „Nejdřív ale... A za to se omlouvám... Jen pro jistotu..."

Vzal starou cvičnou katanu ležící opodál a zlomil ji vejpůl. Miroku i Maiya to nevěřícně sledovali. Chlapec naprázdno polkl.

Nevěří mi... Už nikdy nebude...

   Uplynulo několik dní. Noci měl Miroku díky Amaye bezesné, protože mu dala vždy večer vypít jakýsi odvar, po kterém se mu žádné sny nezdály. Mohl si tak odpočinout beze strachu, že zase uvidí otce. Rána se lepšila. Chlapcova nálada však nikoliv. Strýc mu ještě neřekl, jak z té přísahy ven. Pořád ležel ve stanu. Většinou s ním byla jeho matka a několikrát za den přišla teta zkontrolovat ránu a převázat mu ji. Občas za ním přišla i Maiya, ale zdála se stále trochu nabroušená. Jestli však na něj nebo jeho otce, to nevěděl. Nejspíš na oba.