Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XII. kapitola

Miroku začínal ztrácet pojem o čase, ale docházelo mu, že už se dny strávené v otcově přítomnosti přehouply v týdny. Zvláštní bylo, že telekineze ho opravdu začínala bavit. Jednak bylo ohromně užitečné umět pohybovat předměty silou vůle, jednak ho přitom naplňoval zvláštní příjemný pocit. Chlapci se zdálo, že mu v žilách proudí horko, když ji používal. Začal dokonce cvičit i sám ve svém pokoji. Tak příjemný pocit snad ještě nezažil. Jako by ho vždycky zažít chtěl, ale nevěděl, jak toho dosáhnout. Jako by to konečně byl celý on.

Najednou bylo i jednodušší mluvit s jeho věčným průvodcem. Arisu si všiml, že si Miroku během osamělých večerů ve svém pokoji maluje ohořelými konci klacků. Dokonce se chlapci pomocí telekineze podařilo na stropě místnosti vytvořit hvězdné nebe. Namaloval několik souhvězdí, která znal.

„Co to má být?" ptal se se zájmem starší démon, když si poprvé všiml malůvek na stropě.
Chlapec pokrčil rameny a šťoural se dál netečně klackem v udusané hlíně, která mu byla podlahou. Po chvíli ale přeci jen odpověděl: „Hvězdy..."
„Hvězdy?” opakoval Arisu nechápavě.
„Rád se na ně v noci dívám. Tady ale musím vždy ještě před setměním do svého pokoje. A ani okno tu nemám...” odpověděl hořce. „Je to souhvězdí... Letního trojúhelníku. Máma ho má nejradši...” zašeptal smutně a v koutcích očí se mu zaleskly slzy. Zastesklo se mu po domově.
„Proč?”
„No asi kvůli tomu příběhu o těch dvou, kteří nemůžou být spolu... Tetě se to taky líbí... Nějaká hloupost o lásce.” odfrkl si.
Arisu se zasmál a sedl si vedle něj.
„Povídej, času mám dost.”

Že Arisu neznal ani ta nejznámější souhvězdí a příběhy, které se k nim vázaly a které byly spjaty s lidskými slavnostmi, bylo pro mladíka prekvapením. Ještě větším však pro něj bylo to, že Arisu neuměl číst ani psát. Nedokázal dokonce ani napsat své jméno a jak mu řekl, jen málo démonů v otcově smečce to umělo. Katsuro sám však ano. Zjistil to, když se ho mladý démon zeptal,odkud to všechno o hvězdách ví, a tak mu popravdě řekl, že ty příběhy rád čítával v knihovně starého kláštera, kde vyrostl. Arisu ho pak poprosil, zda by ho něco málo nenaučil, aby se uměl alespoň podepsat. Miroku souhlasil, že ho naučí, co umí a po večerech mu ukazoval, jak se píší různé znaky. Zelenovlasý démon mu k tomu účelu obstaral uhly, papír, štětce, tuš, a dokonce i barvy, když ho o to chlapec poprosil. Také ho požádal, jestli by ho občas vzal k hrobům jeho prarodičů a vždy jim při té příležitosti přinesl nějaký květ, který se mu v okolí sídla podařilo najít. Katsuro si toho jednou před společným cvičením překvapeně všiml, ale nic k tomu synovi neřekl. Ani k jeho malování a učení Arisua, o kterých od mladého démona věděl.

Ne všechny zážitky však byly z těch příjemnějších. Při jedné z cest zpět do chlapcova pokoje je zaskočil jeden z démonů. Vtrhl na cestu před nimi, Miroku si ho ani nestihl pořádně prohlédnout, protože se ihned otočil a udělal něco, co mu vymazalo všechny ostatní vzpomínky na onu událost a pronásledovalo ho ještě dlouho ve snech. Stáhl si kalhoty a vystrčil na ně holý zadek... Ze kterého na polovičního démona a jeho průvodce mrkalo obrovské oko bez víčka.
Miroku vyděšeně zastavil a otevřel ústa i oči dokořán. Arisu mu ihned přikryl oči dlaněmi a křikl na nezdvořáka: „Padej otravovat někoho jinýho, Saburo!" Když dlaně spustil, už před nimi nikdo nestál. Miroku si byl toho večera poprvé připustil, že je rád za to, kdo je jeho otec...

Když se o několik dalších večerů později zase vracel se svým věčným průvodcem do pokoje, procházeli kolem dvou démonů, kteří marně zápasili s dlouhým lukem. Chtěli vystřelit šíp, ale nevěděli ani, jak správně nasadit tětivu. Miroku si nemohl pomoct a vyprskl smíchy. Tím však na sebe bohužel obrátil jejich pozornost.