Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, X. kapitola

   Večer měl Miroku už strašný hlad. Vysvobození bylo v nedohlednu a v žaludku mu kručelo. Pohlédl na zajíce vedle sebe.

„Fajn... Sushi je taky syrová ryba..." zavrčel a vytáhl katanu.

Další den se trénink opakoval. Katana. Telekineze. Miroku dělal nepatrné pokroky a měl pocit, že ho otec již tolik nebije.

Když se začalo stmívat, Katsuro uzavřel lekci slovy: „To by pro dnešek stačilo. Slyšel jsem, že jsi konečně přijal mou pohostinnost... Čím jsi ho vykuchal?"

Čím asi...

Nahlas ale nic neřekl. Otec sáhl k opasku a vytáhl celkem obyčejnou dýku.

„Příště raději použij tohle."

Podal ji synovi. Ten překvapeně zamžikal.

„Děkuji... Chichi-ue."

Večer ho v jeho pokoji čekal další zabitý zajíc.

   Uplynul týden. Miroku stále zůstával v péči otce. Stýskalo se mu po matce. Po Maiye. Po všech. I toho Naota by snad rád viděl... Byl smutný a rozmrzelý.

Zapomněli na mě? Tak brzy? Chtěl jsem, aby maminka začala znovu, ale...

Alestejně to bolelo. Nevěděl, že jeho otec se tentokrát  pořádně postaral, aby je nikdo jen tak nenašel... Katana, telekineze... Katana, telekineze... Kameny a pak hliněné misky, které se nesměly rozbít. Misky s vodou, která se nesměla rozlít... Celkem mu to šlo. Telekineze víc než boj s katanou.

Asi jsem vážně víc na ta kouzla, jak jednou říkala Maiya... Maiya... Je na mě pořád naštvaná? Řekla to potom, co... Jsem ji tak odhodil.... Už mě nechce vidět?

Miroku položil misku s vodou silou vůle na zem. Nezvedl ji vysoko, ale levitovala. Ani kapka neukápla. Mlčky seděl a hleděl nepřítomně do vody v ní.

Nechci zase zajíce nebo králíka...

„Děláš pokroky. Něco pro tebe mám." pronesl jeho otec.

Ať je to miska rýže prosím! Miroku na něj pohlédl s nadějí v očích.

„Pojďza mnou." řekl Katsuro a zvedl se. Syn ho následoval. Šli spolu dovnitř doskalního masivu, u kterého bylo sídlo postaveno a na který navazovalo. Byla tovlastně taková přirozená ochrana proti nepřátelům. A dovnitř byl vyhloubenýtunel. Šli po schodech níže a níže, hlouběji a hlouběji do skály. Otec pakotevřel těžkou dubovou bránu, která přehrazovala jejich cestu, a vstoupildovnitř. Miroku za ním. Zalapal po dechu. Místnost byla velká a úplně prázdná.Byla tu zima a zatuchlo. Vlčí démon obcházel zdi a rozsvěcoval jednu pochodeň vdržáku za druhou. Chlapec si díky tomu všiml, že zdi zdobí prastaré malby.Blíže se na ně zadíval a zjistil, že si prohlíží rodokmen.

„Představuji ti tvé slavné předky. Naše předky." pronesl Katsuro slavnostně a rozpřáhl ruce. Miroku na něj hleděl s údivem.

Je... Šťastný?

Na okamžik měl pocit, že v něm zahlédl strýce Toshira. To ale trvalo opravdu jen krátký okamžik. Pak otec zase zvážněl a začal synovi vyprávět o svých rodičích, prarodičích, praprarodičích... Miroku si až nyní pořádně uvědomil, že démoni žijí mnohem déle než obyčejní lidé.

Je to tak i u těch polovičních?

Otec se nezmínil a syn se nezeptal. V noci se neklidně převaloval. Svíral kožešinu a drkotal zuby. Zima mu ale rozhodně nebyla.

   Oheň... Všude oheň...

„Katsuro! Katsuro! Vezmi bratra a utečte!" křičel hrubý mužský hlas.

„Ne! Chichi-ue! Pomůžu vám!" Vlčí démon byl mladý, snad jen o pár let starší než Miroku. A k smrti vyděšený.

„Ne! Běžte! Hned!" Jeho otec měl černé vlasy s fialovými prameny a bílými konečky jako strýc Toshiro. Odstrčil drsně svého syna.

Oheň... Krev... Křik... Bolest.

„Okaa-san, ne!" To byl hlas strýce, ale ještě dětský.

„Nedívej se, Toshi-kun. Nedívej se." cedil mezi zuby starší bratr. Běžel lesem, v náručí mladšího bratra. Z čela mu crčela krev.

Oheň... Bolest... Křik... Krev. Koně... Řehtání koní... Dupot kopyt.

„Nenechte je utéct! Chci jejich hlavy! Přidáme je k těmhle dvěma. Na mé zdi se budou vyjímat."

Černě oděná postava nakopla chladnoucí tělo velkého stříbrného vlka. Všude byla krev. A hlava mu chyběla. Byl to děsivý výjev.

   Vzbudil se s vyděšeným výkřikem a lil z něj pot. Těžce oddechoval. Ve stejnou chvíli zvedl hlavu i velký stříbrný vlk na druhé straně sídla. Blýskl očima do tmy a zakňučení se změnilo ve vrčení. Na jiné straně ostrova Shikoku se probrala v sedě vlastním křikem i Mirokova sestřenice. Potem zbrocená ofina jí padala do očí a venku před stanem uslyšela otcův starostlivý hlas: „Jsi v pořádku, Maiyo?"

   Všichni tři věděli, že to nebyl jen obyčejný sen. Jen jeden z nich, ten, který již měl takových vidin za sebou nespočet, si však byl vědom toho, že dnes nebyl sám, ke kterému ta vzpomínka přišla.