O chvíli později se objevil na mýtině nedaleko svého domova.
„Miroku-kun!" To ho zpozorovala Maiya. „Zrovna se za tebou chystal můj otec! V noci se ti narodila sestra!"
Přiběhla k chlapci, který pořád ještě seděl na zemi. Byla překvapená z toho, že se tu objevil, jak se tu objevil, ale nejvíce pak, jak vypadal, což si všimla až teď.
„Co se ti stalo?" vykřikla a klekla si k němu. Z rukávu kimona vytáhla šátek, který mu podala, aby si ho mohl dát ke stále krvácejícímu nosu.
„Spadl jsem." zachraptěl.
„Na strýčkovu pěst?" zavrčela.
„Mám sestru?" snažil se chlapec odvést řeč, ale samozřejmě ho to i upřímně zajímalo.
„Ano, ale nejdřív musíš za našima. Snad ti to moje máma trochu spraví, takhle za svou nemůžeš." To musel Miroku uznat.
„Okaa-san..." pronesl tiše, když vstoupil do domu. Trochu huhlal. Nos měl oteklý a rudý, i když zrovna nekrvácel.
Kdyžpřestala jeho rodina utíkat před Katsurem a uzavřela s ním dohodu, usadila sena jednom místě a postavila malé dřevěné domky. Jeden pro Rin, Naota, Miroka a nový přírůstek a druhý pro Toshira, Amayu a Maiyu. Domek se skládal z velké obytné místnosti, kde se vařilo a většinou pobývalo a z malých ložnic pro rodiče a děti.
„Miroku! Co se ti stalo?" vyjekla hned ještě na lůžku ležící Rin.
„To nic." mávl chlapec rukou. Naota stojícího vedle matčina lůžka záměrně ignoroval a přistoupil k matce a malému uzlíčku položenému vedle ní.
„Jsi si jistý?" Když se jí nedostalo odpovědi, vzdychla a ukázala na uzlíček se spícím novorozencem uvnitř: „Tohle je Naomi, tvoje sestra."
Nevěděl, co si o tom myslet. Ještě před chvílí bojoval o matčinu čest a jak věřil, nejspíš také o svůj život, a teď se díval na malé miminko. Nikdy vlastně žádné neviděl. Spalo, na hlavě mělo chomáč černých vlásků a na tvářích slabounké hnědé a zelené čárky, podobné démonickým znakům Naota.
„Co jí říkáš?" zeptala se matka nejistě se slzami v očích.
„Je tak... Malá." pronesl mladík tiše.
Jehomatka se srdečně zasmála: „Tys byl ještě menší, když ses narodil. Chtěl by sisji pochovat?"
Naoto udělal mimoděk krok vpřed jako by to nepovažoval za dobrý nápad, ale pak si stoupl zpět a nic neříkal.
„Třeba... Za pár let, až bude větší." zasmál se Miroku nervózně. V tom se malá probrala a začala plakat.
„Tak já radši půjdu..." špitl a zacouval ke dveřím.
„Neboj se, to nebylo kvůli tobě. To ji jen nejspíš bolí bříško jako většinu právě narozených miminek. Jen ji přebalím a nakrmím." uklidňovala ho hned zrovna tak nervózní Rin.
„Počkám venku." zašeptal a byl pryč.
O pár dní později seděl Miroku u ohniště. Nos ho pořád bolel a byl stále dost oteklý. Nehojil se dobře. S matkou se moc neviděl, musela pořád jen krmit, přebalovat a uspávat jeho novou sestru. Chlapec to chápal, ale zároveň se cítil osaměle.
„Dobrý?" zeptala se Maiya a přisedla si k němu.
„Jo." zabručel a šťouchl klackem do zkomírajícího ohně.
„Proč nejdeš za matkou a Naomi? Stýská se jim po tobě." zeptala se a hleděla přitom do plamenů.
„Mámamá moc práce... A já ji nechci rušit... A Naoto na mě zahlíží jako bych měl Naomisnad něco udělat..." zněla chlapcova odpověď.
ČTEŠ
Pravá podoba vlčího srdce
FantasyMiroku je jedenáctiletý japonský kluk, který rád střílí z luku, maluje a čte. Chtěl by být úplně obyčejný, mít přátele a velkou rodinu, jezdit na koni a nebát se vyjít si jen tak do města. Jenže to všechno je mu zapovězeno, protože je obyčejný jenom...
