Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XIII. kapitola

    Katsuro byl pryč. Čas od času vzal již za rozbřesku několik démonů a kamsi odešli. Vraceli se až pozdě v noci, někdy až k ránu dalšího dne. Během té doby zůstával Miroku ve svém pokoji, nanejvýš mohl ven v doprovodu Arisua. Chodili spolu cvičit boj s katanou. Toho dne cvičili v zadní části sídla. Hradby tu byly rozvalené, místy dokonce chyběly. Otcovi démoni dávali starou pevnost pomalu dohromady, především pak její opevnění, sem se ale ještě nedostali.

Arisu zrovna Mirokovi ukazoval, jak v mžiku odzbrojit protivníka a vzápětí stát za ním a katanu mu držet pod krkem, když v tom za nimi kdosi zavrčel: „Okamžitě ho pusť!" Démon chlapce pustil a ten se zmateně podíval, co se děje. Nejprve spatřil hrot dýky u krku svého učitele a pak i to, že ruka, která ji držela, byla Maiyina.

„Ani se nehni nebo tě podříznu!" vrčela dál.

„Onee-chan, ne! Je to můj přítel!" zvolal Miroku vyděšeně.

Sestřenice, rukojmí i strýc, který právě dorazil z druhé strany, se na něj překvapeně podívali.

„On... Není tvůj hlídač?" zeptala se Maiya zmateně.

„No... Vlastně ano, ale spíš před ostatními." vysvětloval chlapec a zvedl svou katanu, která ležela na zemi od chvíle, kdy ho démon odzbrojil.

„Měl jsem tě asi hlídat líp..." pravil Arisu zasmušile.

„Promiň. Snad se na tebe otec nebude moc zlobit..." omlouval se Miroku rozpačitě.

„Já nebudu jediný, na koho se bude zlobit..." zašeptal zelenovlasý démon a probodl mladíka pohledem. Ten se najednou cítil hrozně provinile.

„Co je nám do toho? Ať zlostí třeba pukne! Miroku je náš a my si ho bereme zpátky!" vrčela Maiya dál do ucha Arisuovi.

„Arisu-kun." přidal se do hovoru konečně dívčin otec.

„Toshiro-sama." odpověděl rukojmí. Maiya s Mirokem byli okamžik překvapení, že se ti dva znají.

Ale jistě... Arisu přece říkal, že je u mého otce od dětství podobně jako já, a to už nějakou dobu je... Strýček vlastně odešel docela nedávno, když to člověk srovná s démonským časem...

„Nedělej nám žádné problémy." pokračoval strýc pevně. Vzal synovce za paži a táhl ho zpět do křoví, odkud vyšel. Za chvíli se k nim připojila i Maiya. Byl tu vchod do staré podzemní chodby.

„Můžeme mu věřit?" zeptala se pochybovačně.

„Ne, ale trochu času nám jistě dá. Dluží mi to." odpověděl její otec.

Chlapecby rád věděl, co za službičku se to právě vracelo. Cesta podzemím trvala jenchvilku, ani nemuseli zapalovat louč, stačilo obejít jeden roh a objevilo sepřed nimi světlo z druhé strany. Jakmile se tam dostali, přeskočili porušené ochranné kruhy a přesunuli se pryč.

„Miroku! Miroku! Tohle už mi nikdy nedělej! Už mě nikdy neopouštěj!" matka ho objímala a líbala, sotva se jí dokázal vymanit. Život se na první pohled vracel do starých kolejí. Ale už nikdy nemohl být stejný jako dřív. Byli v novém Naotově úkrytu a prý v bezpečí. Pochyboval, že existuje místo, kam by si pro něj otec nepřišel. Přesto poslušně pil Amayin odvar před spaním a nikdy se nevzdaloval daleko od ostatních. Vlastně to bylo dost podobné jako u otce. Jen dostával chutnější jídlo. Když poprvé zase cvičil boj s katanou se svou sestřenicí, nepokrytě obdivovala jeho novou zbraň, i když ze začátku jí její jméno přišlo trochu k smíchu. Ovšem jen do doby, než slyšela, že jsou v ní úlomky katany jejich společného předka a jmenuje se po jeho meči. To se jí pak v očích mihl spíš stín žárlivosti. Také si všimla, že se Miroku dost zlepšil v boji a řekla mu to ve snaze zvýšit mu sebevědomí. Nezdálo se však, že by se jí to moc povedlo.

Po jednom ze cvičných bojů seděli vedle sebe a sledovali zapadající slunce.

„Štve mě, jak se kolem nás... Kolem mámy pořád motá Naoto." pravil najednou chlapec.

„Chápu...No... Ale jí to... Ehm... Nevadí. No a když jsi byl pryč, můj otec si s nímpromluvil. Zná ho a ví, že za ta léta nenechal žádnou sukni na pokoji. Stačilo,když nějaká sotva dospělá prošla kolem... Na mou matku si nikdy nic nedovolil, namě spíš z legrace, než jsem mu dala jasně najevo, aby mě nechal být... Otec Naotovi řekl, že jestli Rin ublíží, tak ho vykleští... No, myslím, že zrovna jemu horší výhružku nabídnout nemohl."

Miroku se na ni překvapeně podíval. To mu k jeho strýci vůbec nesedělo. „Pořád zapomínám, jak jsou démoni občas drsní." pravil po chvíli.

„Jo, no... Co já vím, tak se snad na jinou než na tvou matku teď ani nepodívá. Ale těžko říct, když ho vidím jenom tady. Do města spolu chodí sami a teta si nestěžuje." pokrčila Maiya rameny.

Chlapec vzdychl. Chtěl, aby maminka byla šťastná. Ale zrovna s Naotem...

Když se pak už za tmy vracel ke stanu, uslyšel znovu, co neměl. Stála za ním jeho matka a zrovna se ptala s obavami v hlase: „Jak to řekneme Mirokovi?"

Povzdechl si. Ach jo. Co zase?

Rozhodl se, že chce znát pravdu hned. Vstoupil do světla ohně a zeptal se: „Co mi chcete říct?" Ten, se kterým mluvila, byl samozřejmě Naoto.

Rin se vyděsila: „Miroku! Já... My..." Nevěděla, jak pokračovat.

Lesní démon se však rázně ujal slova a pravil s hrdostí v hlase: „Budeš mít sourozence." A zazubil se.

Mladík vytřeštil oči. Stál bez hnutí jako solný sloup a netušil, co si s novou informací počít.

„Budešstarší bratr, není to skvělé?" snažila se matka, celá rudá, poněkud zachránit situaci.

Vzpamatoval se a tiše ze sebe vysoukal: „Já nevím. Jediný starší bratr, kterého znám, je můj otec. A nevím, jestli mu to přijde skvělé." S tím se otočil a zmizel zpátky do tmy.

„Miroku!" vykřikla za ním Rin se slzami v očích.

„Jen ho nech být. On to zkousne. Tady nemá kam utéct." Naoto ji chytil kolem pasu a přivinul k sobě.

„Dřív jsem o něm věděla všechno... A dneska už ho neznám. Nevím, na co myslí, nevím, co ho trápí... Nemluví se mnou." plakala mu na rameni.

„Dospívá. A hledá si své místo ve světě. Dej mu čas." konejšil ji a hladil po vlasech.

„Já vím... Ale bojím se, kde ho najde..." špitla s pohledem upřeným do tmy.