Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, VII. kapitola

  Druhý den se Naoto s Amayou vydali do nejbližšího města pro zásoby. Naoto neměl problém vypadat jako člověk, když chtěl, takže byl ten pravý pro takový úkol. Maiya s Toshirem se snažili trochu zlehčit náladu v jejich provizorním táboře a vytáhli karty, aby si je zahráli spolu s Rin a Mirokem. Nikdo se na ně ovšem nedokázal příliš soustředit.

    Procházela neznámým lesem. Tady nikdy nebyla. Mezi stromy náhle problesklo cosi bělostného. Vydala se za tím a po chvilce spatřila obrysy budovy. Přišla ještě blíž a zjistila, že se dívá na starý nevelký klášter na malém palouku, který obklopovala zeleninová a bylinková zahrádka. Chvíli se na něj zpoza stromů dívala a když se rozhodla, že se půjde podívat blíž, najednou se zarazila. Branka se otevřela a ven vyšla menší postarší žena v budhistickém oděvu.

„Jen pojďte ven, jste pořád zavření vevnitř, slunce venku vám udělá jen dobře." říkala právě někomu za sebou.

Přešla pak k bylinkám a začala se jimi probírat a tiše si u toho prozpěvovat. Po chvilce z budovy vyšla i mnohem mladší žena, vlastně spíš dívka, s nemluvnětem v náručí. Byla bledá a rozhlížela se kolem velmi nejistě. Starší žena se namáhavě postavila, vydala se k těm dvěma, kteří zůstali stát u dveří, v jedné ruce svazek bylinek, druhou pohladila po hlavičce to malé v peřince.

„Víš, že se tady nemáte čeho bát, slunce a čerstvý vzduch jsou důležité pro vás oba."

Dívka krátce přikývla a vydala se pomalým krokem doprostřed zahrádky, miminko houpala v náručí a tichounce mu broukala. Když se otočila čelem k Maiye, poloviční démonka ztuhla, neboť ji poznala. Byla sice mnohem mladší, ale určitě to byla její teta. A to malé pak... Dívka se znovu otočila, dívala se na svého malého chlapce, který jí vracel svůj pohled, avšak najednou otočil hlavičku směrem do lesa, ne však ke své sestřenici. Vzápětí začal plakat.

„Co myslíš, že mu je?" zeptala se dívka vyděšeně, když chlapec nepřestával naříkat a mlel sebou v peřince.

„To jistě nic nebude, možná ho jen bolí bříško." utěšovala ji starší žena klidně.

„Nemám z toho dobrý pocit, půjdeme raději dovnitř." řekla mladá matka rychle, blíž přivinula své dítě a zmizeli spolu ve starých zdech. Starší žena si povzdechla a dlouze se zadívala na místo, kam se před tím díval malý chlapec. I Maiya se tím směrem podívala. I když to byl jen okamžik, byla si jistá, že se tam mihl velký stříbrný vlk.

„Co to sakra mělo být?" ulevila si, když se probrala. „To bylo fakt divný." Přetáhla si přikrývku přes hlavu a snažila se znovu usnout.

Miroku měl lekci boje s katanou se svým strýcem (a zase mu to moc nešlo), když tu se jen vyděšeně díval, jak někdo jeho příbuzného zezadu probodl. Toshiro chvíli nevěřícně hleděl na čepel, která mu vylezla hrudníkem ven a na krev tekoucí z rány. Chlapec také jen vyděšeně zíral. Pak čepel zmizela, rána ale zůstala. Strýc spadl na kolena a na zem. V tu chvíli se za ním objevil Katsuro čistící si svou zbraň: „Je to jen a jen tvá vina. Dal jsi slib, ale nedodržel ho."

Znovu se probral vlastním křikem. Ráno následujícího dne, to už naštěstí zase pobýval s matkou ve stanu, se na něj Rin otočila a pravila: „Miroku, je mi moc líto, že jsi to slyšel. Nikdy... Nikdy ses to neměl dozvědět." Chlapec seděl v tureckém sedu, zíral na přikrývky rozložené na zemi a nic neříkal.

„Prosím, slib mi, že už ho nikdy nevyhledáš, prosím." položila mu ruce na kolena. Vyděšeně se na ni podíval.

Proč po mně každý chce jen nějaké sliby?

„To, co jsi udělal, bylo sice moc odvážné, ale také... Pošetilé. Prosím, slib mi to, Miroku." naléhala.

„Nemůžu." fňukl a vyskočil ze stanu ven.

„Miroku!" vykřikla za ním Rin a vyběhla ze stanu.

„Dojdu pro něj." nabídla se hned Maiya sedící opodál u ohniště a běžela za chlapcem. „Miroku-kun, co zase blbneš? Proč tak děsíš svoji matku?" sjela ho, jakmile ho dostihla. Zastavil se, ale zůstal k ní otočený zády.

„Nemůžu jí slíbit, že už ho nevyhledám..." zašeptal.

„Cože? Proč ne? Copak chceš dostat další rány bičem?" ptala se nevěřícně.

„Ane-ue, ty to nechápeš!" otočil se na ni. Zoufalý a naštvaný.

„Ne, nechápu. Tak mi to tedy vysvětli. Co tě k němu pořád tak táhne? Vždyť tě zavřel do klece!"

„Dal jsem mu slib..."

„Jaký slib?" zeptala se hned podezíravě. Chlapec se vyděsil, že to prozradil.

Co teď?

„To je jedno. Beze mě bude stejně všem líp. Dělám jen problémy." fňukl a popadl dýku u Maiyina pasu. Ta překvapením nestihla zareagovat. A Miroku si dýku zabodl do hrudi.