Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba I. část, II. kapitola

   „Keiko-sama!" Miroku vítal starou paní, která pro něj byla téměř babičkou a kterou již dlouho neviděl.

„Miroku-kun! Ach, chlapče, ty jsi ale vyrostl! Už jsi o hlavu vyšší než já!" spráskla ruce nově příchozí.

„A to ani nestojím rovně." zasmál se.

„Co se ti stalo?" zeptala se a soucitně pohlížela na chlapcův obvázaný kotník.

„Spadl jsem." odtušil a poněkud mu zrudly špičky uší. „Arisu-kun!" vykřikl. „Promiň, uvidíme se později!" Odšoural se pryč.

Keiko se za ním zvědavě podívala. „Co ten tu dělá...?" zašeptala.

„To je Mirokův přítel Arisu. Také jsme ho pozvali na svatbu. Vítej, Keiko-sama. Jsme moc rádi, že jsi přišla." Rin byla oblečená v krásném svatebním kimonu, které ušila s Amayinou pomocí, vlasy měla vyčesané nahoru a v nich slušivou dřevěnou sponu, kterou pomalovala květy sakur. Rukou si mimoděk přejela po svém rostoucím bříšku. Starší ženě ten pohyb neunikl.

„Ach, Rin-san, ty jen záříš! Moc ti to sluší!" Keiko vypadala hrdě jako by byla opravdu její matkou.

„Pojď, představím ti svého budoucího manžela a také naši dceru." usmála se mladší žena, podala své staré mentorce rámě a vedla ji ke zbytku své rodiny.

    Arisu zatím podával Mirokovi malou černě lakovanou krabičku.

„Co je to?" ptal se chlapec zvědavě.

„Dárek pro tvou matku ke svatbě. Otevři to." usmíval se démon.

„Arisu-kun, nemusel jsi nic nosit..."

„Zaslouží si to za všechny ty dobroty, co mi dala." smál se. „A taky za tebe." popíchnul ho.

Miroku zrudl. Přiběhla k nim rozčílená Akiko a snažila se vyskočit a vyrvat Mirokovi krabičku z ruky.

„Akiko! Nesmíš! To není pro tebe!" plísnil ji chlapec. Malé hainu stáhlo ocásek, sklopilo uši a zakňučelo.

„Promiň, holčičko, ale to je pro moji maminku..." zašeptal jemněji a otevřel krabičku. Zalapal po dechu.

Vevnitř ležel na sametovém polštářku hřebínek do vlasů, který vypadal opravdu nádherně a také velice nákladně. Neušlo mu, že je vykládaný plátky zlata a stříbra.

„Arisu-kun! To muselo stát celou hromadu peněz!" vydechl.

„To neřeš." mrkl na něj.

    Ceremonie byla moc pěkná. Účastnila se jí oddávající, svatebčani, jejich děti, Arisu, Toshiro, Amaya a Maiya. Všichni byli slavnostně oblečení a všichni zářili štěstím i když někteří i nervozitou. Akiko před ní nervózně pobíhala sem a tam, ale během obřadu se tiše choulila v Arisuově náruči. Po obřadu došlo na gratulace a dary. Nakonec s darem přišel i Arisu. Rin byla z jeho daru nanejvýš překvapená, ale také nadšená.

„Co tím darem Arisu sleduje?" natočil se Naoto k Mirokovi.

„Co tím myslíš? Prostě chtěl mámě přinýst něco pěknýho." zamračil se chlapec. Už ho nebavilo, jak se Naoto k jeho příteli chová. „Tys jí nikdy nic podobnýho nedal." neodpustil si.

„Vypadá to spíš jako dar, který se nosí rodičům budoucí nevěsty, aby si je budoucí ženich naklonil..." rýpnul si do něj jeho otčím nazpět.

„COŽE?" vyjekl Miroku šokovaně.

„Naoto! Miroku! Slíbili jste mi krásný den! A k tomu patří i klid v rodině! Pustím vás chvilku z dohledu a hned jste v sobě!" Rin je sjela jako dva malé kluky.

„Promiň mi to, má choti." ušklíbl se démon, přišel k ní a políbil ji. „Jen jsem si trochu utahoval z našeho syna."

Miroku sebou trhl. Naoto o něm nikdy nemluvil jako o „našem synovi". Vždy byl „Rinin syn". Jeho matka si toho evidentně všimla, zářivě se usmála a pustila to z hlavy. Proběhla kolem něj Naomi a zasypala ho hromadou květů, které pohazovala s veselým smíchem kolem. Akiko ji pronásledovala, chňapala po nich a zuřivě štěkala svým štěněcím hláskem. Maiya s ostatními se tomu vesele smáli a obě povzbuzovali.

    „Co ti zase provedl?" zašeptal za ním Arisuův hlas.

„Arisu-kun, kde jsi vzal peníze na takový dar?" Miroku se k němu rázně otočil a hned vypálil otázku, která ho sužovala. Démona to zaskočilo.

„No..." sklopil oči. „To není tvá starost..."

„Nevadí mi, jestli je to z přepadení. Nikomu nic neřeknu." zašeptal jeho přítel.

„Ne, tak to není!" ohradil se démon. „Nedal bych tvé matce něco kradeného... Půjčil jsem si je... Nevím sice, jak to splatím, ale..."

„Od koho?" vyzvídal Miroku zaraženě.

Arisu se neměl k odpovědi.

„Co tady řešíte, vy dvě hrdličky? Snad ne další svatbu?" popíchla je pro změnu Maiya a vrazila oběma do ruky kalíšek saké. „Bude přípitek!"

    Už byla noc, když se před sídlem Mirokova otce objevili dva démoni. Brána se otevřela a oba vešli dovnitř.

„To je dost, že jsi zpátky, Arisu. Smrdíš jak prázdná lahev... Padej na hradby!" přivítal ho Katsuro nabroušeně. „Co ty tady děláš?" otočil se na svého bratra.

„Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi pustil Arisua na svatbu... Moc to pro něj i tvého syna znamenalo." usmál se Toshiro, sotva se mladý démon beze slova, avšak s připitomělým úsměvem, vyšvihl nahoru.

„To není tvá starost. Teď vypadni." obrátil se k němu Katsuro zády.

„Chtěl jsem tě o něco požádat..."

„O co zase?" zavrčel starší bratr a otočil se zpět.

„Dnešek byl opravdu krásný... Nakonec jsem se neudržel a také Amayu požádal... Ani ona nikdy nic podobného nezažila a zaslouží si to... Chtěl bych, abys nás poctil svou přítomností..." Toshiro se zářivě usmíval jako kdyby o nic nešlo.

Katsuro zbledl. Pak zrudl a poté znovu zbledl. „Vypadni!" zavrčel zlověstně.

„Rozmysli si to. A díky, žes pomohl Arisuovi... Tak jako už tolikrát, i když to nikdy nepřiznáš..." Toshiro kývl na bratra a obrátil se k odchodu.