Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce II. část, VI. kapitola

   Stál před hradbami Ričina sídla. Srdce mu divoce bušilo.

To zvládnu. Zvládl jsem Reiza, zvládnu Riku. Už jsem ji jednou skoro měl... Jenže to se vůbec nebránila... Což byl jistě její plán, jak se mě zbavit... Teď to asi bude horší...

Brána se otevřela. Miroku vstoupil. Všechny oči se upíraly jen na něj. Nejvíce však cítil pohled Naomi, svého otce a Riky. Ostatní vnímal jen okrajově.

„Tak jsem se konečně dočkala. Sám Miroku, syn Katsurův osobně. Čemu vděčím za tu čest?" Liščí démonka byla afektovaná jako vždy.

„Pusť moji sestru a mého otce." zavrčel mladík.

„Opravdu jsi vyrostl do krásy... Bývals takový malý ušmudlaný kluk a nyní tu přede mnou stojí mladý muž. To umím ocenit. Čerstvější maso než to tvého otce..." zazubila se a přišla blíž. „Jestlipak bych byla tvá první?"

Naklonila se a začala ho očichávat. Miroku se však nedal. Skočil po ní a během okamžiku ji držel před sebou, čelem k ostatním, dýku měla pod krkem. Překvapeně zamžikala.

„Pusťte je nebo ji podříznu!" vykřikl.

„Ale,ale, maličký. Cítím, jak ti bije srdíčko. Nech mě jít a začneme znovu. Dám ti na výběr: tvá sestra nebo tvůj otec. Kohopak si vybereš?"

Zdálo se, že ji dobrá nálada neopouští, ale Miroku také moc dobře slyšel zrychlený tep jejího srdce. Ostatní démoni vypadali připravení na něj kdykoliv skočit. Zachytil vyděšený pohled své sestry i pohled svého otce, ve kterém se zračilo něco, co snad ještě nikdy dřív neviděl – že by také strach?

„Já ti na výběr nedám. A jestli si myslíš, že můžeš být moje první, tak máš smůlu. Dnes v noci jsem už kvůli těm dvěma zabil." vrčel mladík dál. Katsuro se zatvářil překvapeně. Bylo vidět, že by něco rád řekl, ale přes roubík v ústech to nešlo.

„Takhle jsem to nemyslela..." protočila Rika oči „Pusť mě, chlapečku, na tohle nemáš."

„Dobře vím, co jsi tím chtěla říct... Kitsune unášející malé holky ale opravdu nejsou můj typ... Naomi, zavři oči." obrátil se chlapec na svoji malou sestru. Ta poslušně udělala, co jí řekl.

    Ozval se táhlý bolestivý skřek. Miroku uřízl Rice pravé ucho.

„Ještě myslíš, že na to nemám? Okamžitě je pusť." šeptal jí do toho druhého.

„Ty parchante! Za tohle ti taky něco uříznu!" vřeštěla.

Polovičnídémon se celou dobu snažil se svou rukojmí nenápadně posouvat. V tuhlechvíli narušil nohou poslední ochranný kruh.

Rika se rozesmála: „Myslíš, že nevím, o co ti šlo? Tobě a tvýmu tatínkovi? Ale nebude ti to nic platný, sem se nikdo nepřesune! Na to jsme připravení!"

Miroku se vyděšeně podíval na svého otce. Ten kývl hlavou na znamení, že má ta ženská pravdu. Pak se na něj ale upřeně zahleděl a obrátil oči k nebi.

Cože? Co mi tím chce naznačit? Co je tam?

Chlapec se na okamžik také podíval nahoru. Nic tam nebylo. Jen pomalu začínalo svítat. Když se znovu podíval na svého otce a viděl, jak se dívá na jeho katanu, svitlo i jemu.

Velekrab... Tenkrát jako by se zhmotnil ze vzduchu... Otec mi řekl, že tam prostě nemohl být. Že je dlouho dopředu vidět a slyšet. Že jsem ho musel mimoděk přivolat, když jsem si přál ať se sakra něco stane...

   Mirokovi se vybavil útržek vzpomínky. Bylo to po tom, co otci řekl, že to není možné. Že velekraba nikdy neviděl, vlastně ani nevěděl, že existuje. Tak jak by ho asi tak mohl vyvolat.

„Tak to myslel tou dávno zapomenutou schopností, kterou budeš mít..." zasnil se tenkrát otec.

„Co? Kdo?" nechápal. Otec ho chytil za obě ramena a podíval se mu zpříma do očí. Taková blízkost chlapce až vyděsila.

„Tuhle schopnost měl tvůj děd, můj otec. Ve chvílích největšího nebezpečí dokázal přivolat pomoc, pokud byla poblíž. Prostě ji k sobě dokázal přesunout. Škoda, že tenkrát nikdo na blízku nebyl..." Hluboce vzdychl a pustil ho.

    Miroku také sklopil oči ke kataně u svého pasu a pak se podíval na svého otce. Ten znovu přikývl. Všechno se to odehrávalo velmi rychle, ale chlapci přišlo, že se vše děje zpomaleně. Zavřel oči, aby se soustředil tak jako ještě nikdy.

Chci... Musím... Dokázat něco, co jsem vědomě ještě nikdy neudělal...

Rika zatím křikla na své kumpány: „Tak na co čekáte?!"

Nepřátelští démoni se vrhli na chlapce. Ve stejné chvíli se však začali po celém nádvoří objevovat překvapení Katsurovi bojovníci. To zaskočilo bojovníky Riky, čehož využili dobyvatelé, kteří se vzpamatovali přeci jen rychleji a hned se na ně vrhli. I Katsuro byl ohromený.

Čekal jsem svého bratra, jeho pitomého přítele a dceru, ale ne své nohsledy... A v takovém počtu... Jak je přesvědčil?

Kitsune vyděšeně řičela: „To není možný! To není možný! Sem se přece nikdo přesunout nemůže!"

AMiroku do všeobecného zmatku pevně a hlasitě vykřikl: „Rozvažte je nebo tu nikdo z vásnepřežije!"