Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba II. část, IV. kapitola

    „Arisu je mrtvý!" Maiya vběhla do domu Rin a Naota.

Mirokova matka upustila na zem misku, která se rozletěla na spoustu malých střepů a vyjekla: „Kami-sama! Co se stalo? Kde je Miroku? Je v pořádku?"

Naoto vyskočil na nohy a byl taktéž v šoku, ale nic neříkal. Dívenky naštěstí spaly, tak toho nebyly svědky.

Maiya měla stále ještě obličej zkrápěný slzami: „Ano... Fyzicky. Vzali jsme ho domů. Je teď u nás. Toho, co to udělal, rozsekal na kaši..."

„Naoto! Pohlídej holky, jdu za ním." pravila Rin rozhodně, i když jí také tekly slzy po tvářích.

„Rin..." zašeptal její manžel varovně.

Obrátila se na něj a pravila ještě pevněji: „Je to můj syn a potřebuje mě. Mně neublíží..." S tím odešla do tmy.

    Uplynulo několik dní. Miroku seděl ve svém pokoji a bezmyšlenkovitě skládal další a další origami jeřáby. Kousek od něj seděla Naomi, která pracovala v tichosti s ním. Chlapcův pokoj se jimi pomalu zaplňoval. Čas jako by ztratil smysl. Všechno ztratilo smysl. K otci se zvládl vrátit jen na chvíli, jen na pohřeb. Arisu dostal stejnou hrobku jako chlapcovy prarodiče, ležel kousek od nich. Při obřadu, který na Mirokovu žádost vedla Keiko, démoni jinak obřady nemají, byli přítomni jen Miroku, jeho otec, Maiya a strýc. Kdyby tam jeho sestřenice nestála vedle něj, asi by se znovu složil. Byla mu velkou oporou. Všichni mu byli oporou, ale on o ni nestál. Nebo stál, sám nevěděl. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl na to myslet. Nechtěl nic cítit. Zavřel se do svého pokoje a nevycházel ven. Snažil se malovat nebo číst, ale nešlo to. Nedokázal dělat nic. Když už nemohl dál prolévat slzy, zůstal úplně otupělý a prázdný. Nemohl spát ani jíst. Nedokázal si představit, co teď bude dělat dál. Jediný, kdo k němu směl, byla Akiko, která spolu s ním ležela smutně na rohoži a odrážela dokonale bolest v jeho srdci.

   Až jednoho dne k jeho dveřím přišla malá Naomi. Měla jednoduchou prosbu. Jestli s ní bude skládat origami jeřáby. Vzpomněl si na legendu, která se k nim vázala. Neměl sice žádné přání, věděl, že přát si, aby Arisu zase žil, nebo aby se to nikdy nestalo, je k ničemu, čas už nevrátí, ale poprvé měl pocit, že by měl něco udělat. Naomi přinesla hromadu papírů a dali se do práce. Brzy si oba pohyby, při kterých jim skládanka rostla pod rukama, zautomatizovali k dokonalosti a nemuseli na ně skoro myslet. Pomáhalo mu něco vytvářet. Byl to utišující pohled vidět, jak se jeho pokoj plní papírovými ptáky.

„Neboj se, nii-san, zase se s Arisuem potkáte." prohodila najednou Naomi jako by mluvila o počasí.

Jak náhle její hlas protnul ticho pokoje, vypadl mu nedokončený jeřáb z ruky. Překvapeně se na ni podíval. Jeho pohled však neopětovala a skládala dál.

Ještě nevíš, co je smrt, nee-chan...

   Druhý den po tom, co dokončili svůj úkol a jeho pokoj naplnilo všech tisíc jeřábů, vstal z lůžka a zamířil za Maiyou. Po dlouhé době se skutečně vyspal. Poprvé si vzal dlouho nabízený odvar své tety, po kterém se mu nemohly zdát sny a mohl si tak v klidu odpočinout. Přišel si jako znovuzrozený. Alespoň fyzicky. A poprvé za dlouhou dobu opustil svůj pokoj a dům jeho matky a otčíma. Maiyu překvapil při cvičení s katanou. Zvědavě se na něj otočila a byla ještě překvapenější, když jí položil svou otázku: „Kdy vyrazíme na tvou cestu?"

„Třeba hned zítra, onii-chan."

   „Okaa-san..."

Rin sebou trhla. Vůbec nevěděla, že její syn dnes ráno opustil svůj pokoj.

„Miroku!" Přiběhla k němu a chtěla ho obejmout, nevěděla ale, jestli může, a tak se kousek před ním zastavila a rozpačitě ho vzala za ruce. Chlapec k ní zvedl unavené oči a zašeptal: „Zítra s Maiyou odcházíme na cesty..."

„Cože? Už zítra? A co na to její rodiče? Kam půjdete?" Přemohly ji jako obvykle obavy a do očí se jí vkradly slzy.

„Nevím... Někam daleko, potřebuju vypadnout." pokrčil rameny.

Do domu vběhla Naomi: „Okaa-san, Akiko je venku!" Byl to tak zvláštní úkaz, když v posledních dnech a nocích jen ležela u nohou nebo hlavy svého pána, že to holčička hned běžela oznámit své matce. Když přiběhla a viděla stát v kuchyni svého bratra, zastavila a oněměla. Za ní vešel Naoto s malou Ichigo v náručí, byli spolu na krátké procházce v lese.

„Naoto, Miroku chce pryč! Chce teď odejít s Maiyou na cesty!" Rin se podívala prosebně na svého muže. Doufala, že to jejímu synovi vymluví. On se však podíval na Miroka, který jeho pohled neopětoval, a pak zpět na svou ženu: „To bude asi dobrý nápad... Potřebuje změnit prostředí. Vyčistí mu to hlavu."

Chlapec se na něj krátce podíval.

Nejspíš se chce jen zbavit potenciálně nebezpečného, emočně nestabilního nevlastního syna, který ho nemá rád...

Naoto mu pohled opětoval. Byl však tak plný upřímné starosti o něj, že to chlapce zmátlo.

Nebo že by ne?

Naomi k Mirokovi přiběhla a objala jeho nohy. Začala tichounce plakat, ale nic neříkala. Její bratr ji konejšivě hladil po vlasech. Přidala se k němu Akiko, která jí začala lízat tvář tak vehementně, že se holčička musela chlapce pustit a začít se smát, ať chtěla nebo ne.

„Dobrá, tedy..." popotáhla Rin co možná nejpevnějším hlasem a spráskla ruce. Naučila se už brát věci tak, jak jsou. Věděla, že něco prostě neovlivní, ať by chtěla sebevíc. „Musíme ti sbalit vše, co budeš potřebovat. Jídlo, přikrývky, oblečení..." Začala pobíhat po domě a snášet všechno možné na hromadu. Naomi se k ní přidala a Ichigo jim k tomu broukala z Naotovy náruče. Miroku byl sice stále nešťastný, ale věděl, že lepší rodinu by si nikdy nemohl přát a ta myšlenka ho přeci jen hřála u srdce.

Nee-chan = Sestřička.

Dle starověké japonské legendy, tomu, který složí tisíc papírových origami jeřábů, se splní přání. Některé příběhy slibují věčné štěstí, dlouhý život nebo uzdravení.