Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XVII. kapitola

Léto se pomalu přehouplo do podzimu. Mirokův nos přestal bolet, zůstal jen trochu nakřivo jako věčná památka na poslední hádku s otcem, kdy se mu poprvé povedlo se přesunout. Od té doby se mu to nezdařilo, ať to zkoušel, jak chtěl. A zrovna by se mu tak hodilo tuto schopnost ovládat. Když mluvil s otcem o zeleném světle, které se mu objevilo v ruce, řekl mu, že stačilo, aby se Riky dotkl a byla by mrtvá. To chlapce vyděsilo. Zabít ji nechtěl, alespoň ne vědomě. Chtěl ji jen zastavit. Aby se to už neopakovalo a světlo se neobjevilo ve chvíli, kdy by to nechtěl, začal se učit sérii duševních cvičení, která měla pomoci. Chlapci však přišlo, že se s ním neděje vůbec nic.

Zrovna byl zase zpátky u matky a ostatních, když se dozvěděl, že strýc Toshiro někam odjel na celý den a Maiya pomáhala své matce sbírat v lese léčivé bylinky.

To se báječně hodí. Dnes mi vše hraje do karet. Naoto mě po čichu nevystopuje jako ti dva...

Řekl matce, zatímco koupala jeho sestru, že se jde trochu procvičit v lukostřelbě, vzal si luk a toulec šípů a zmizel, než ho stihla zastavit. Šel však dále lesem, než by měl a na hlavu si uvázal šátek, aby zakryl jak jeho zašpičatělé uši, tak i většinu vlasů.

„Kamjdeš?" ozvalo se náhle z koruny stromu. Miroku se zarazil. S Maiyou v patách nepočítal. Co si zlomil nos, už jeho čich nebyl jako dřív, a tak její přítomnost vůbec nevycítil. Navíc byla mistryně tichého našlapování, a tak ji ani nezaslechl, i když sluch měl stále velmi dobrý.

„Zastřílet si." Podíval se nahoru do větví. Seskočila k němu.

„A proč máš na hlavě tohle?" Ukázala na šátek, který obvykle nenosil.

„Nová móda." Mrkl na ni.

„Myslela jsem, že na takovéhle věci je tady Naoto." nenechala se odbýt. Zašklebil se.

Jak se jí jen zbavím?

„Nepotřebuje tě teď tvoje mamka?"

„Dobrý pokus, Miroku-chan. Na to samé bych se mohla zeptat já tebe."

Miroku vzdychl: „Neprozraď mě prosím."

„O co jde?" zeptala se zvědavě.

„Chci si poměřit síly v lukostřeleckém souboji." přiznal chlapec.

„A nikomu jsi nic neřekl?" vyptávala se podezřívavě.

„Ne.Otec by to ze zřejmých důvodů nedovolil... Je to v lidském městě. A matka mito už dříve vymlouvala, že je to moc riskantní, že mě odhalí. Ale myslím, že to nehrozí. Bude to trvat jenom chvilku, nikdo na nic nepřijde. Neprozraď mě prosím."

„Hm..." zamyslela se jeho sestřenice „Dobře... Ale pod podmínkou, že půjdu s tebou. Jako tvůj ochránce, kdyby něco..."

Miroku rezignoval: „Takhle tam ale nemůžeš." Měl pravdu. Strhla by na sebe víc pozornosti, než by bylo zdrávo.

„Počkej tady chvíli." řekla a zmizela v lese. O chvíli později se objevila v otcově oblečení a na hlavu si též uvázala šátek. Bylo jí sice trochu velké, ale podařilo se jí docílit vzezření hubeného kluka v oblečení po starším bratrovi.

„Tak jdeme na to." zazubila se.

Ve městě bylo velké množství lidí. Chlapec se cítil dost nesvůj, dokud se nedostal na prostranství s terčovnicemi, neboť zde stálo jen několik lukostřelců, diváci se tísnili o kus dál. Navíc byl ve svém živlu. Nemohl se dočkat, až konečně někomu ukáže, co umí. Maiya mu stála po boku a podávala šípy. Šlo mu to. Ostatní postupně vypadávali, ale Miroku stále postupoval dál. Když už zbyli ze šestnácti přihlášených jen dva, on a mladý muž v honosném oblečení, boj se vyostřil. Při cestě ke své terčovnici do něj mladík, kterému mohlo být něco přes dvacet let, strčil, div mladší chlapec neupadl.