Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba II. část, III. kapitola

    „Arisu! Vstávej!" Katsuro lomcoval spícím démonem. Byli zase na výpravě. Dračí démon ležel vedle jeho syna na zemi u ohně.

„Pane?" zeptal se rozespale.

„Chichi-ue? Co se děje?" I Miroku se probral. Jeden další démon seděl u ohně a celý nesvůj je sledoval.

„Ty spi. To je rozkaz! Zůstaň tady a spi dál. Arisu jde se mnou." odpověděl jeho otec příkře. Popadl démona za zápěstí a přesunul se s ním pryč.

Miroku té noci už neusnul.

Doufám, že bude Arisu v pořádku...

Objevili se někde mezi skalami. Cestu jim osvětloval měsíc. Šli mlčky, vpředu vlčí démon, za ním dračí. Po chvilce se Arisu osmělil: „Kam to jdeme?" Katsuro mlčel a šel stále dál.

„Co se děje?" zopakoval Mirokovu otázku. Neměl z toho vůbec dobrý pocit.

„Právě ti zachraňujeme život. A teď už mlč." zavrčel jeho nadřízený.

Arisu zbledl a polkl. Věděl, že Katsuro umí vidět věci. Do jisté míry to uměl každý v jeho rodině. Viděli věci, které se staly a byly s jejich rodem spojeny. Věci, které se dějí a byly propojeny jejich krví. Nedávno v sobě jeho pán objevil schopnost, jak vidět to, co chce. Ostatní to ještě kontrolovat neuměli. Ale pokud viděl něco, co se teprve stane, bylo by to vůbec poprvé... A proč by se to týkalo jeho? Vždy to bylo nějak spojeno s jejich rodem... Ledaže by to nebyl on, pro koho to právě teď dělá... Začal se svým zklidňujícím rituálem a bylo mu jedno, že to tentokrát vnímá, a že to bolí. Okousal si nehty během chvíle až do krve.

Udělám, co bude potřeba...

   Zastavili se před malým dřevěným domkem uprostřed skal. Vypadal jako domek poustevníka. Katsuro netrpělivě zabouchal na rám dveří.

„Pojďte dál." Ozval se zevnitř starý mužský hlas.

Vlčí démon nadzvedl látku zakrývající vchod. Byla zaprášená, špinavá a zpuchřelá. Uvnitř bylo jen málo prostoru. Uprostřed otevřený oheň, který vesele plápolal a přeci jen dodával místnosti trochu útulnější vzhled, dále slaměné lůžko, konvice s čajem, kotlík nad ohněm a tři kalíšky. Jinak nic. Až na starého poustevníka samozřejmě. Byl to vysoký muž s bílými vlasy a vousy, který i přes svůj patrně vysoký věk seděl na kolenou rovně jako svíce a vážně se na ně díval. Vypadal jako člověk, ale Arisu cítil, že je to démon. A měl pocit, že už ho párkrát s Katsurem viděl.

„Posaďte se." vyzval je tiše.

Mlčky poslechli.

„Víš, proč jsem přišel." přešel Katsuro bez okolků k věci. Tak jako vždycky.

„Ano."

„Co můžu dělat?" ptal se vlčí démon netrpělivě.

„Stejně mě neposlechneš a uděláš si věci po svém..." vzdychl starý muž a nalil si příjemně vonící čaj. Své hosty v této oblasti ignoroval.

„To není pravda. Minule jsem tě poslechl!" vrčel Mirokův otec.

„Já ti neřekl, abys to děvče napadl. Jen jsem ti ukázal, že to má být ona..." odpověděl stařec a přísně se na Katsura zadíval. Ten zrudl. Arisu zbledl ještě víc.

Starý muž se obrátil na něj a podal mu druhý šálek, který nalil: „Pij."

Dračí démon ho převzal a napil se. Chutnal hořkosladce. Rozhodně to nebyl čaj, jak si zprvu myslel.