Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XV. kapitola

Miroku seděl na kameni a soustředěně něco kreslil uhlem do svých desek. Moc si nevšímal okolí, seděl stranou od ostatních u kamenné zdi. Co se vrátil k otci, měl větší volnost, mohl se pohybovat kdekoliv v rámci sídla. Náhle mu na obrázek padl stín. Zvedl pomalu hlavu a rukou zakryl, co maloval.

„Co to tam máš?" zeptal se Arisu a oči mu vesele blýskly pod ofinou zelených střapatých vlasů. Při úsměvu odhalil řádku špičatých zubů.

„Nic, co by tě muselo zajímat." zabručel tiše chlapec.

Démon však dále dotíral: „To je milostný dopis, co? Pro koho?" Zašklebil se.

„Co? Ale ne, to vůbec ne..."

„Tak co je to?" Posadil se vedle chlapce. Ten vzdychl a odkryl obrázek. Byla na něm celkem povedená kresba draka.

„Tedy! Docela ti to jde! To jsem já?" vykřikl mladý démon pobaveně.

„Ledave snu, Arisu-san." zasmál se Miroku. Jeho přítel byl ještěří démon, ale pořádsi o sobě myslel, že z něj jednou bude drak. Rodiče už neměl, tak mu to nemohlirozmluvit a on v to mohl doufat. Pořád ještě neznal svou pravou podobu. Byl napoměry své rasy mladý, ale pořád skoro o sto let starší než poloviční vlčí démon.

„Dáš mi to pak?" vyptával se dál.

„To nejde. Je to pro... Mého budoucího sourozence..." špitl chlapec se sklopenýma očima. „Píšu celou knihu pohádek, jak si je pamatuju z dětství a k tomu maluju obrázky. Děti mají rády, když mají knihy obrázky..."

„Pro mládě? Vždyť to sežere." mávl démon rukou a natáhl nohy před sebe. Zavřel oči, a ruce za hlavou, opřel se o zeď za sebou.

„Samozřejmě až můj bratr nebo sestra bude dost velký nebo velká na to, aby to..." jeho mladší společník se odmlčel. Říct „nesežrat" mu k jeho budoucímu sourozenci moc nesedělo, ale... Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. A tady dokonce doslova. Nadechl se a dodal: „Nesežral nebo nesežrala..."

Pokračoval v malování. Uplynula však jen chvilka, když náhle Arisu otevřel oči a zpozorněl. „Co se děje?" zeptal se Miroku překvapeně. Podíval se, kam směřuje pohled jeho přítele a všiml si, že bránou právě vstoupilo několik neznámých démonů. Mezi nimi vysoká pohledná démonka se zrzavými vlasy. Rozhlédla se kolem a když je spatřila, zamířila rovnou k nim.

„Asakra." ucedil ještěří démon. Pravá ruka mu vylétla k ústům. Už už sichtěl zkousnout ukazováček mezi zuby tak, jak to ve chvílích nervozity vždycky dělával. Začal palcem nebo ukazováčkem a pokračoval s nehty na zbytku ruky. Byl to zlozvyk, který už ani nevnímal, ale ostatní si z něj kvůli tomu dost utahovali.

Ne. Tu radost jí dnes neudělám.

Spustil ruku podél těla.

„Co se děje? Kdo je to?"

Ale to už byla démonka u nich. Miroku sotva stihl zakrýt rukou svůj obrázek. Žena si ho začala nevybíravě prohlížet. Chlapec se nervózně ošil.

„Zdravím, Riko-dono." pronesl vedle něj Arisu zpěvavě, ale vůbec si ho nevšímala.

„Tak je to pravda." pronesla ledově. „Katsuro má vážně napůl lidské mládě. Jsi mu hodně podobný... Ale moc smrdíš po své matce."

Snechutí se odtáhla a teatrálně si zakryla nos svým luxusním kimonem. Mirokuzbledl. Nejdřív vytřeštil oči a pak je naopak výhružně přivřel. Arisu se zmohljen na další: „A sakra." Než však kdokoliv stihl jakkoliv zareagovat, vyšel zhlavní budovy chlapcův otec, jako by tušil, že se něco děje. Přejel pohledemšklebící se ženu i mračícího se syna a pronesl jen jedno slovo, které se všakrozeznělo po celém nádvoří: „Riko." Démonka se podívala jeho směrem, nasadila samolibý úsměv a ladně zamířila k němu. Během okamžiku spolu zmizeli v budově.